Dej každému dni šanci, aby se mohl stát tím nejkrásnějším ve Tvém životě.

Nádhera mého života... Asi tušíte, o čem bude tento blog...ano, správně, o všech radostech a nádherách mého života. Osobně se považuji za nejšťastnějšího člověka na světě. Najdete zde všechno, co mě více či méně zajímá a co tvoří můj život, s jedinou výjimkou, a tou jsou Orlické hory. Věnovala jsem jim samostatný blog, který najdete pod tímto odkazem: Po západu slunce... Potěšíte mě, když se budete vracet a nalézat zde inspiraci pro svůj život.

Vaše Lady In Brown






Duben 2017

Michálek

26. dubna 2017 v 23:16 | Lady In Brown |  Hitparáda songů

Dubnový Koktejl a Země Světa

17. dubna 2017 v 22:13 | Lady In Brown |  Knihy, časopisy a knihovna
Koktejl

Dubnový Koktejl slaví 25. výročí svého vzniku a z reportáží, které mě zaujaly, bych ráda zmínila např. Umění sárí (o sárí z Váránasí), Křehké krásky (o umělých květinách z německého Sebnitzu), Čtyři roční období v Šanghaji, Na žhavé půdě (o jezeru Mývatn na Islandu) a Zasypáni (o zemětřesení v Peru).



Země Světa

Dubnové číslo Zemí Světa se věnuje Provincii Barcelona. Z mnoha článků tu jmenuji alespoň Pobřežní obrázky z kraje Garraf, Procházka kolonií Güell, Svět klášterů, Přírodní park Montserny nebo Vína kolem Barcelony. Květnové číslo se bude věnovat Opavskému Slezsku.


Knihy, které mě zaujaly (5)

9. dubna 2017 v 21:59 | Lady In Brown |  Knihy, časopisy a knihovna
Dnes jsem dočetla knihu s mou oblíbenou nacistickou tématikou, po níž si ale musím dát opět něco oddechového, nad čím nebudu muset přemýšlet. Zároveň jsem si tak splnila další bod do své Čtenářské výzvy, a to knihu psanou formou deníku. Ale už dost úvodu a přejdu k představení oné knížky. Jmenuje se Deník Rivky Lipszyc. Neskládá se, jak by se podle titulu mohlo zdát, pouze z vlastního deníku autorky (narozené 1929), ale také přibližuje historické souvislosti polského města Lodž, v jehož ghettu žije Rivka, Židovka, se svou sestrou a sestřenicemi, pátrání po osudech autorky, jejíž datum a místo smrti jsou dosud neznámé, a další související okolnosti.

Otec Rivky zahyne v roce 1941 na následky brutálního útoku nacistů po dlouhém utrpení, matka na podvýživu o rok později, krátce předtím než je vyhlášena tzv. szpera, což je polský výraz pro německý termín Gehsperre - zákaz vycházení, a značí období od 5. do 12. září 1942, kdy němečtí vojáci během několika zátahů odvezli z lodžského ghetta všechny, kdo nemohli pracovat - nemocné, staré lidi a děti do 10 let. Násilně odvlekli víc než 15 000 lidí a zavraždili je v Chelmnu způsobem, jakým byly zabity i lidické děti...nahnali je do nákladních automobilů, do nichž zavedli výfukové plyny. Mezi těmi, kteří byli takto deportováni, byla i Rivčina sestra a bratr.

Rivka si začala psát deník na podnět své duchovní mentorky Sáry Selver-Urbach, které přezdívá Surcia. První zápis v deníku je datován 3. říjnem 1943, poslední 12. dubnem 1944. Není známo, zda existovaly další listy deníku, protože Rivka byla deportována z ghetta do Osvětimi, kde ihned po příjezdu zahynula v plynové komoře její sestra Cypora, až v srpnu 1944. Svůj deník si vzala s sebou a po osvobození Osvětimi Rudou armádou ho u jednoho z krematorií nalezla doktorka Zinajda Berezovská, lékařka Rudé armády.

Je známo, že v Osvětimi byla Rivka jako práce schopná poslána na otrockou práci pro Říši, již vykonávala půl roku. Poté je nacisté vyhnali na šestitýdenní pochod smrti, kdy každý den ušli 40 - 50 km směrem do Bergen-Belsenu. I tuto hrůzu přežila a po osvobození Bergen-Belsenu byla převzena do jedné německé nemocnice na zotavení. Nebyla ve stavu, aby zvládla transport na zotavení do Švédska jako její sestřenice... Poté se ale její stopa ztrácí a na závěr knihy je velice poutavě popsáno, jak se různí lidé zainteresovaní v jejím případu snažili zjistit datum a místo jejího úmrtí, popř. dalšího poválečného života.

Za sebe musím říci, že to byla velice poučná kniha, plná nezlomné důvěry v Boha, v to, že bude lépe, ale místy naplněná i beznadějí, což je za podmínek, v kterých Rivka žila, zcela pochopitelné. Pro mě byla čtenářsky hůře stravitelnější než Krvavé jahody, které jsem četla nedávno, a mnohem víc mě to nutilo se zamýšlet nad tím, co čtu. Je dobře, že tyto knihy stále vycházejí, protože na tyto lidské tragédie se nikdy nesmí zapomenout.



Zde nabízím několik recenzí od osobností z oblasti historie a judaismu:

Rivka Lipszyc, ktterá jako sirotek žila v lodžském ghettu, se stala svědkyní nezměrné pohromy, jež postihla její lid. V deníku, který napsala v pouhých čtrnácti letech, se projevuje její inteligence a velkorysost, hluboká víra v Boha, upřímné srdce i otevřená mysl. Popisuje každodenní nelidskou hrůzu, a přesto je ráda, že je Židovkou. Bojí se budoucnosti, a přesto neustále přemýšlí, jak se stát správnou Židovkou. Existuje jen málo podobných svědectví, a žádné z nich není tak dojímavé.
Timothy Snyder, profesor historie na yaleské univerzitě a autor knihy: Krvavé země: Evropa mezi Stalinem a Hitlerem

Překvapivý objev ztraceného deníku Rivky Lipszyc je v mnoha ohledech metaforou neuhasitelné jiskry života Židů. Svou dojemnou bezprostředností nám připomíná, že 6 milionů se pro nás nesmí stát jenom číslem. Ačkoli se holocaustu v čase vzdalujeme, Rivčiny vnímavé zápisky i příběh jejich nečekaného znovuobjevení jsou vlekou inspirací pro přítomnost.
Daniel Gordis, Shalem College, Jeruzalém

Naší povinností je nezapomenout. Ale co přesně? Deník Rivky Lipszyc je připomínkou toho, že uprostřed pekla žili lidé. Že tu žila dospívající dívka, která lpěla na životě a neztrácela sny a víru kvůli své bolesti i jí navzdory. Díky jejímu deníku se můžeme vydat zpátky časem a vyslechnout její jedinečnou výpověď. Měli by si ji přečíst nejen ti, kdo cítí, že nezapomenout je naše povinnost, ale i všichni ostatní.
Rabi Dr. Donniel Hartman, prezident Institutu Shaloma Hartmana, Jeruzalém



A na závěr úryvek z Rivčina deníku:

13. února 1944 (neděle)

Neděle... Sedím teď ve škole a čekám se všemi spolužačkami na polívku. Je hrozná zima, venku je sníh a ve třídě se netopí. Píšu, nebo spíš škrábu a levou ruku mám v rukávníku. Chce se mi spát... /.../ Mám výčitky svědomí... možná kdyby Abramek vypadal dobře, neodvezli by ho. Byl tak hodné dítě. Kolikrát, když mi došel chleba, mi dával ze svého? Ach, kolikrát? A kvůli tomu tak špatně vypadal... Mám výčitky svědomí... Chce se mi plakat, tak moc plakat a plakat, nebo spíš křičet.
Dneska jsem byla s Cipkou a trochu jsme si spolu povídaly. Řekla jsem jí, ať přemýšlí o tom, co si myslí o lidech, a ať mi to pak poví. Mám ji tolik ráda. Zvláštní, jak se mi chce spát, taková ospalá tesknota... Není to nic příjemného, takhle sedět a psát, je příšerná zima. Ale co pro mě znamená trocha nepohodlí? Neměla bych takhle psát. V noci mám kde hlavu složit, to by mi mělo stačit ke spokojenosti. Kolik lidí nemá ani to? Copak vím, copak můžu vědět, jak jsou na tom Abramek a Tamarka?
Ach, Bože, sveď nás k sobě zase zpátky! Jsem tak smutná a píšu o tom pořád dokola... Psát! To je dar. Děkuji Ti, Bože, žes mi dal příležitost psát. /.../ Kdy už bude dobře? Nevím... Taková je odpověď! Rdši bych toho měla nechat, abych ještě neusnula na lavici. Že bych si šla sednout ke spolužačkám do jiné lavice? Bylo by to lepší? Nevím. Ale neměla bych dělat nic nerozumného... Je mi tak těžko!!! Bože... Slova se mi nechtějí skládat k sobě...

Poznámka: Abramek, Tamarka a Cipka byli Rivčini sourozenci. První dva zahynuli v Chelmnu během szpery, Cipka po příjezdu do Osvětimi v plynové komoře.



Bledulky coby modelky (2)

3. dubna 2017 v 19:17 | Lady In Brown |  Fotografování
Bledulky focené akvarelem, což je jeden z mých oblíbených režimů.










Děkuji za Vaši návštěvu na mém blogu a potěšíte mě, vrátíte-li se dříve či později opět.