Dej každému dni šanci, aby se mohl stát tím nejkrásnějším ve Tvém životě.

Nádhera mého života... Asi tušíte, o čem bude tento blog...ano, správně, o všech radostech a nádherách mého života. Osobně se považuji za nejšťastnějšího člověka na světě. Najdete zde všechno, co mě více či méně zajímá a co tvoří můj život, s jedinou výjimkou, a tou jsou Orlické hory. Věnovala jsem jim samostatný blog, který najdete pod tímto odkazem: Po západu slunce... Potěšíte mě, když se budete vracet a nalézat zde inspiraci pro svůj život.

Vaše Lady In Brown






Ludzie, w których może jeszcze tkwi iskierka ludzkości...

4. února 2017 v 18:15 | Lady In Brown |  Moje vymyšlenosti
"Ludzie, w których może jeszcze tkwi iskierka ludzkości, uczuć ludzkich, opamiętajcie się! Usłyszcie mój krzyk, krzyk szarego, zwyczajnego człowieka, syna narodu, który własną i cudzą wolność ukochał ponad wszystko, ponad własne życie, opamiętajcie się! Jeszcze nie jest za późno!"

"Lidé, v nichž ještě tkví jiskřička lidského citu! Vzpamatujte se! Slyšte můj křik! Křik šedivého, obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nade všechno, i nad vlastní život! Vzpamatujte se! Ještě není pozdě!"





Toto je konec testamentu, který byl 8. září 1968 na Stadiónu Desetiletí ve Varšavě nalezen na magnetofonové pásce ve věcech Ryszarda Siwiece, který se v tento den při celostátních dožínkách polil rozpouštědlem a zapálil na protest proti srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Svůj čin provedl před vedením Polské sjednocené dělnické strany (komunisté), diplomaty a zhruba sto tisíci dalšími lidmi. V důsledku popálenin na 85 % těla o čtyři dny později umírá, hlídaný příslušníky tajné policie Służba Bezpieczeństwa.

Většina z nás (ráda bych napsala všichni, ale obávám se, že tomu ani zdaleka tak není, což je naše národní ostuda) zná případ Jana Palacha, Jana Zajíce, možná i Evžena Plocka nebo dalších. Ale to všechno byli Čechoslováci. Nechci tím nikterak zlehčovat jejich oběť, chci tím jen říci, že to byli příslušníci našeho národa. Zde se však jednalo o někoho cizího, navíc ze země, jejíž armáda nás také napadla.

Dokázal by to dnes někdo z nás? Či spíše: záleželo by někomu na naší republice natolik, aby to udělal? Ano, máme tu demokracii, kde můžeme svobodně vyjadřovat své názory, cestovat, kam se nám zachce a dělat mnoho věcí, které jsme přes čtyřicet let dělat nemohli a nesměli, pokud jsme se nechtěli dostat do konfliktu se stání mocí. Já však mám zato, že i dnes jsme v ohrožení, že je v ohrožení naše demokracie, které si podle mého názoru neumíme dostatečně vážit, např. tím, že jistým skupinám přiznáváme práva, která jim nepatří. Myslím, že i události kolem setkání dalajlámy s ministrem Hermanem a dalšími lidmi a nechutná aféra kolem neudělení státního vyznamenání Jiřímu Bradymu, mluví dostatečně za vše.

V minulosti tu byli lidé, kteří neváhali burcovat tím, že obětovali vlastní život. My dnes nemáme ani tolik soudnosti, abychom využili své demokratické právo vyjádřit ve volbách, koho podporujeme. Nadávat na vládu, parlament a prezidenta umí každý. Ale udělat pro změnu alespoň to málo, že obětujeme trochu svého času, zamyslíme se nad hodnotami, které jsou nám blízké, podle nich si potom vybereme stranu, která s nimi maximálně koresponduje, a dáme jí ve volbách svůj hlas, to je nám zatěžko.

Jsem toho názoru, že Jan Palach a ostatní se při pohledu na dnešní stav věcí musí tzv. obracet v hrobě. Kdyby svůj čin provedli dnes, myslíte, že by to někoho donutilo se zastavit a zapřemýšlet, proč vlastně podstoupili takové utrpení? Obávám se, že by jich bylo hodně málo.

Určitě bych byla pro zavedení povinné maturity z dějepisu, resp. z moderních dějin, z kterých se stále evidentně neumíme poučit, protože je mi stydno, když někdo neví, co se tu odehrálo v srpnu 1968. K čemu nám je zkoumat daleké planety nebo historii člověka neandrtálského, když nevíme, co se tu dělo padesát, šedesát, sto let zpátky? Tohle je historie ještě živá, minimálně do té doby, dokud budou naživu její pamětníci. Já osobně bych byla velmi vděčná za to, co v době mé školní docházky ještě nebylo, totiž besedy s lidmi, kteří přežili nacistické nebo komunistické koncentráky. Babičku mých bratranců vyslýchala Státní Bezpečnost, vyslýchala i další členy její rodiny, manžela a tchána zavřeli, mlýn se dostal pod národní správcovství. Když o tom všem, co zažila za, Bohu díky, dnes už bývalých mocipánů vyprávěla ve škole dětem, říkaly, že to není možné. Za popírání holocaustu se trestá, ale nemělo by to samé být i za popírání hrůz, které přinesl komunistický režim? Vždyť to už nebyli Němci, kdo nám ubližoval, to byli naši vlastní lidé!

Budeme muset znovu ztratit demokracii, znovu ztratit právo svobodně rozhodovat o veřejných záležitostech, abychom se naučili vážit si toho, že jsme to směli dělat; přesně podle přísloví, že člověk si začne lidí/věcí vážit teprve, když o ně přijde.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Děkuji za Vaši návštěvu na mém blogu a potěšíte mě, vrátíte-li se dříve či později opět.