Dej každému dni šanci, aby se mohl stát tím nejkrásnějším ve Tvém životě.

Nádhera mého života... Asi tušíte, o čem bude tento blog...ano, správně, o všech radostech a nádherách mého života. Osobně se považuji za nejšťastnějšího člověka na světě. Najdete zde všechno, co mě více či méně zajímá a co tvoří můj život, s jedinou výjimkou, a tou jsou Orlické hory. Věnovala jsem jim samostatný blog, který najdete pod tímto odkazem: Po západu slunce... Potěšíte mě, když se budete vracet a nalézat zde inspiraci pro svůj život.

Vaše Lady In Brown






Knihy, které mě zaujaly (3)

26. února 2017 v 23:02 | Lady In Brown |  Knihy, časopisy a knihovna
Dnes Vám chci představit tři knížky, které mají jako společného jmenovatele 2. světovou válku, jíž se více či méně dotýkají.

Vzpomínám na Rozinkovou louku

Kniha vzpomínek sudetské Němky na dobu od poloviny třicátých let přes druhou světovou válku i těžké časy po jejím konci přináší autentický pohled na téma dodnes aktuální a bolestné pro Čechy i Němce. Poutavě napsaná kniha může přispět k opětovnému sblížení obou zainteresovaných národů.

Autorkou této nádherné, i když často hodně smutné knihy, je sudetská Němka Gudrun Pausewang. Pro mě má tato knížka, kterou jsem přečetla nejméně dvakrát, dvojí zásadní význam: za prvé se věnuje nacismu a 2. světové válce, což je mé oblíbené téma, za druhé je částečně situována do krajiny mých rodných Orlických hor, navíc jen o dvě vesnice dál...do Mladkova, tehdy Wichstadtlu, pohraniční vesnice sousedící tehdy s Německem, dnes s vojvodstvím Dolní Slezsko v Polsku, proto se mi lépe četla i z důvodu znalosti místopisných reálií. První část knihy se věnuje situaci v pohraničí, resp. ve Wichstadtlu ve třicátých letech, zběžně proběhne válkou a podrobněji se věnuje tomu, co v převážně německé vsi následovalo po porážce nacistů...masakr nevinných lidí, po němž matka autorky (otec, fanatický nacista, padl na východní frontě, třebaže jako nepostradatelný pro Říši nemusel narukovat) pochopila, že stejný nebo podobný osud čeká i je, a proto na nic nečekala a se svými šesti dětmi a trochou majetku na ručním vozíku se vydala na strastiplnou cestu dnešním Polskem k příbuzným do Hamburku. První část knihy je věnována podrobnému líčení právě této cesty.

Ve druhé části se Gudrun Pausewang věnuje svým návratům na Rozinkovou louku ještě i za dob komunismu, kdy na ní už žili noví majitelé. Součástí je i fotogalerie. Já přikládám svou fotku domu na Rozinkové louce, pořízenou v září 2014.

Koho zajímá problematika soužití Čechů a Němců, určitě si zde přijde na své. Je to poctivý a pravdivý popis toho, co se tady dělo v té, pro náš národ tak těžké, době. Když jsem ji četla poprvé, resp. zhltala jsem ji za jedno odpoledne, byla jsem překvapena tím, jak autorka nikterak nezastírá vinu Němců na utrpení tolika lidí, neomlouvá je, prostě bylo to všechno popsané zcela objektivně, což určitě každý nedovede.





Exodus - Osud vyhnanců

Historik a publicista interpretuje poválečné "vyhnání" německých civilistů z tzv. východních území.
Vylíčení utrpení německého civilního obyvatelstva během postupu Rudé armády na konci 2. světové války a poválečných deportací především z Východního Pruska, Slezska, Pomořan a Sudet. Publikace vysvětluje poválečné osudy německého etnika.

Protože ráda čtu o nacismu a 2. světové válce, patří autor této knihy, Guido Knopp, mezi mé oblíbené autory. Přečetla jsem od něj již několik knížek, např. Holocaust nebo Stalingrad - Peklo na Volze, a musím říci, že obdivuji jeho brilantnost a hlavně čtivost tak náročného tématu, jakým nacismus a 2. světová válka bezesporu je. Tuto knížku jsem přečetla za osm dní, což jsem sama nečekala, protože číst o osudech prostých lidí, kteří až téměř do konce války skoro nevěděli o tom, že nějaká válka vůbec je, protože ve východních územích se jich v podstatě reálně nedotýkala, a pak najednou byli vyhnáni ze svých domovů, resp. doufali, že budou moci odejít, a tak se vyhnout střetu s Rudou armádou, bylo opravdu silné. Nicméně číst o tom, jak gauleiter (župní vedoucí) zakázal obyvatelům odejít, a sám potom zbaběle uteče, nebo jak bylo rozhlasem po smrti Adolfa Hitlera vyhlášeno, že Vůdce hrdinně bojoval do poslední chvíle, což víme všichni, jaké "hrdinství" to bylo, je poučné i do dnešní doby.

Kniha se dělí na tyto kapitoly: Velké stěhování, Zkáza lodi Gustloff, Pevnost Vratislav, Ztracené děti, Čas žen, Ztracený domov.

A na závěr přináším několik svědectví podaných lidmi, kteří se tohoto exodu přímo účastnili, ať v jakékoli roli. Myslím, že je to velké poučení do dnešní doby zejména pro ty, kteří odmítají přijmout uprchlíky před Islámským státem nebo jakoukoli jinou diktaturou. Nikdo z nás nemůže vědět, kdy se sám může stát takovým uprchlíkem...

Můj otec si pořád myslel, že Hitler něco udělá. Nějak Rusy zastaví a Německo ani Východní Prusko nevydá.
Irmela Ziegler, ročník 1926

Každý večer jsme ve zprávách slyšeli, že se fronta přibližuje. A pak jednou ráno, když jsme přišli z internátu zpátky do školy a šli do své třídy, zastavil nás správce a říkal: "Škola už není. Všichni studijní radové jsou pryč, musíte koukat, jak byste se dostali domů." Sbalil jsem si věci a utíkal na nádraží a chtěl jsem si koupit jízdenku, že pojedu domů. Ale vlaky už nejezdily. Tak jsem se vydal na cestu pěšky. A za dva dny ráno, v devět nebo v půl desáté, jsem byl doma. Tam už bylo všechno připravené k útěku. Otec si obstaral vůz a koně. A odpoledne, tak ve čtyři, jsme vyrazili na cestu.
Heinz Grönling, tehdy čtrnáctiletý

Starosta přišel jednou za otcem a řekl mu: "Ty nejsi ve straně a Žid Hirsch k vám pořád chodí večer na partičku. Jedno ti řeknu, když toho Hirsche pomalu nevyhodíš, odvezou tě i s ním." Nám dětem ještě řekl, abychom už k Hirschovým domů nechodily.
Walter Schwarz, ročník 1928, z Doupova

Nálet na Drážďany jsem zažila ve vlaku před městem. Obyvatelé brali útokem, napůl spálení, jak byli, náš vlak. Tlačenice byla čím dál větší. Trvalo sedm dní, než jsme dojeli do Oberwiesenthalu, kde nás vyložili. Po celou tu dobu nedostala moje dcerka nic k pití ani k jídlu. Je to vážně zázrak, že přežila.
Gertruda Eichler, z Vratislavi

V prvních dnech probíhalo naloďování neuvěřitelně ukázněně. Lidé měli poukazy a tím pádem i pocit, že mají právo vstoupit na palubu. Byli také trpěliví a čekali, až je převezmeme. Druhého dne byl již nával velký: zpráva o odjezdu se roznesla po Gdyni a přišli všichni, kdo měli strach z Rusů. Napřed jsme ty lidi odmítali, ale oni si to nechtěli nechat líbit. Tlačili se, odstrkovali děti a naloďování probíhalo přímo brutálně. Matky pak hledaly děti. Rodiny byly rozděleny.
Hans-Joachim Elbrecht, naloďovací důstojník na lodi Wilhelm Gustloff





Krvavé jahody
(Příběh ženy, která přežila gulag)

Autentický příběh Češky zavlečené do sovětských gulagů. Skutečný, sotva uvěřitelný osud Věry Sosnarové, která byla po druhé světové válce odvlečena z Československa a prožila 19 krutých let v sovětských vězeních a gulazích. Nakonec se jí podařilo vrátit se zpět do vlasti, kde se začlenila do normálního života.

Paní Věra Sosnarová se narodila 5. května 1931 v Brně. Její matka Ljuba Gabrielovna emigrovala ve zmatcích Říjnové revoluce ve svých 18 letech z Ruska. Odešla s československými legionáři a na Moravě se provdala za Josefa Šímu. Jako uprchlá občanka však neunikla hledáčku NVKD. Když v roce 1945 dorazila do Brna osvobozující Rudá armáda, byla Ljuba zatčena. Protože její manžel nežil a rodina příbuzné neměla, odvedli komisaři spolu se Ljubou také její dvě dcery, čtrnáctiletou Věru a devítiletou Naďu. Spolu s odsunutými Němci pak putovaly přes Pohořelice až k Mikulovu, kde je po měsíci čekání naložili na nákladní vlaky. V dobytčích vagonech je transportovali na východ. Už během cesty byla matka i obě sestry znásilněny sovětskými strážci ze středoasijských republik.
V září dojel vlak na místo určení - pracovní tábor na Sibiři. Matka v něm přežila jen tři měsíce. Hlavní pracovní náplní bylo kácení stromů. Pracovalo se až 12 hodin denně, a to i ve 40 stupních mrazu. V lesním lágru strávily celkem osm let a dalších jedenáct let pak v sovětských dolech, továrnách a slévárně.
V roce 1961 potkaly předsedu ruského kolchozu, který měl kontakt s jedním jihomoravským JZD. Tomu se podařilo dojednat povolení k návratu. Při odjezdu ze SSSR musely obě sestry podepsat, že nikomu nepoví, co prožily a viděly.
Když po devatenácti letech přijely do Československa, Věře bylo 34 let a vážila 37 kilogramů. Až do roku 1989 se musela každý měsíc hlásit v Brně na služebně StB a sovětském konzulátě, kde opakovaně podepisovala mlčenlivost. Ani její manžel Václav Sosnar se nikdy nic nedozvěděl. O své minulosti Věra mlčela třicet let jako hrob. Neustále byla sledována tajnou policií.
Když parlament v roce 2002 odhlasoval odškodnění obětem gulagu, Věra Sosnarová neměla žádný oficiální dokument. Záznamy byly skartovány. Úředníci po ní dokonce chtěli živého svědka, kromě její sestry. Mladší Naďa na důchod odešla do Itálie za svou provdanou dcerou, v roce 2014 zemřela na rakovinu a je pochována v Brně.

Autorem tohoto nesmírně silného příběhu je Jiří Svetozar Kupka. Tuto knihu jsem přečetla za necelých pět dní, ale bylo to opravdu jen pro silné žaludky. Dnes si nedovedeme představit, že bychom infekčně nemocné (v knize nakažené tyfem) nahnali do jednoho baráku a podpálili je, aby se zabránilo šíření nákazy. To, co Věra Sosnarová se svou sestrou a ostatními zažili, je neskutečně silný příběh, který stojí za to přečíst, protože ukazuje, jak moc je člověk schopen vydržet, když má před sebou nějaký cíl, v případě sester Mělkinových návrat domů, do Československa. Jsem moc ráda, že i přes svůj vysoký věk paní Sosnarová stále jezdí po republice a přednáší o svém osudu, protože pokud zapomeneme na hrůzy stalinského (gottwaldovského, či jiného) teroru, jsme odsouzeni zopakovat si historii. A to bych opravdu nerada.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Děkuji za Vaši návštěvu na mém blogu a potěšíte mě, vrátíte-li se dříve či později opět.