Dej každému dni šanci, aby se mohl stát tím nejkrásnějším ve Tvém životě.

Nádhera mého života... Asi tušíte, o čem bude tento blog...ano, správně, o všech radostech a nádherách mého života. Osobně se považuji za nejšťastnějšího člověka na světě. Najdete zde všechno, co mě více či méně zajímá a co tvoří můj život, s jedinou výjimkou, a tou jsou Orlické hory. Věnovala jsem jim samostatný blog, který najdete pod tímto odkazem: Po západu slunce... Potěšíte mě, když se budete vracet a nalézat zde inspiraci pro svůj život.

Vaše Lady In Brown






Čištění pokladniček po Tříkrálovce, den třetí

4. února 2017 v 17:23 | Lady In Brown |  Jak žiji
Po středě, kterou jsem strávila doma, částečně i s velmi milou návštěvou, nadešel čtvrtek, 26.1. Přijela jsem opět ráno před osmou hodinou. Iva se chvíli zdržela u tety, tak jsem byla nejdřív zase sama. Dvě krabice pokladniček z Jablonného tam čekaly, tak jsem očistila a zavázala, přičemž jsem našla v jedné pokladničce stovku. Čistit šly lehko; stačilo jedno, maximálně dvě trhnutí, a bylo to. Pak jsem se věnovala zbytku nezavázaných pokladniček. Když Iva dorazila, zbývalo toho k zavázání už jen maličko, což zvyšovalo šanci, že to dnes úplně doděláme.

Na letošek jsem vymyslela takový zlepšovák. Když totiž pokladničky vyčistíme a zavážeme, rozděláme je po zemi a podle čísel od nejnižšího rovnáme do banánovek, aby byly připravené na příští ročník Tříkrálové sbírky. Problém je v tom, že pokladniček je přes pět set a čísla jsou nalepená na obvodu, což znamenalo každou jednotlivou pokladničku mnohokrát vytáhnout, aby se zjistilo, je-li na ní to kýžené číslo. Loni jsem navrhla napsat na papír ke každé krabici čísla, která obsahuje a která se pak budou odškrtávat současně s odebráním pokladničky. Letos mě napadlo ještě něco lepšího. Všichni známe různě velké etikety, které jsou na jednom konci samolepící, ale dají se mnohokrát použít a navíc ta lepkavá hmota nezůstává na povrchu. Protože doma i v knihovně používám čtyřbarevné úzké proužky, zvolila jsem je i v tomto případě. Postupně jsme na ně psaly čísla pokladniček (část jsem napsala doma, ale šlo to pomalu) a přilepily je nahoru, takže byly dobře viditelné.

A pak už začal ten správný blázinec. Tahle fáze naší práce je totiž ze všeho nejlepší. To chodíme po sklepě a hledáme jedno jediné čísílko, které jako by se mávnutím kouzelného proutku ztratilo, aby se pak po x-tém projdutí celé místnosti námi oběma objevilo někde, kde jsme mnohokrát hledaly. Po nějaké chvíli už nám čísla začínají tančit před očima. Vůbec si nedovedu představit, že bych dělala nějakou daňovou poradkyni nebo účetní, a byla v číslech pořád. To by teda dopadlo hodně mizerně. Tady si s tím můžeme vyhrát, jak dlouho chceme... Všechna čísla jsme však nakonec vždycky našly. První větší zádrhel se objevil u čísla 262, krátce před obědem. Nakonec jsme daly krabici stranou, napsaly si, že číslo chybí, a bylo to. Později se ukázalo, že tam skutečně nebylo, protože pokladnička zůstala na místě sbírky, stejně jako ještě číslo, tuším, 357.

Tentokrát jsme měly naplánováno, že oběd odbudeme rychle, protože Iva mohla na Charitě zůstat maximálně do tří hodin. Jenže to by se nesměla dít další oslava; tentokrát narozenin Ivy, její dcery, která na Charitě zastává funkce PR manažerky, koordinátorky TS a koordinátorky dobrovolníků. Takže jsme po obědě, který tentokrát sestával z písmenkové polévky a moravského vrabce s kynutými knedlíky a špenátem, dostaly opět kávu a k tomu mňamózní medovník, který jsem jedla poprvé v životě. Byl tak dobrý, že jsem si hned řekla o recept. Kuriózní bylo, když Iva říkala, že její děti doma kolem něj chodily a zklamaně říkaly: "To není pro nás?" Dojedly jsme, dopily a s plnými žaludky se přesunuly o dvě patra níž, když jsem předtím informovala ostatní osazenstvo, ať pošlou číslo 262 za námi, pokud ho potkají.

Jak se postupem času zmenšoval počet krabic, v kterých jsme hledaly ta pravá čísla, ubíhalo to a začínalo být zřejmé, že to v pohodě doděláme. Na závěr zbývalo srovnat krabice podle čísel ke zdi, aby se pohodlně braly, až se někdy v prosinci bude připravovat další ročník. Problém je ten, že potřebujeme mít jedničku nahoře a pod ní je dalších sedm krabic, takže se musí napočítat, která krabice přijde na zem. Přiznávám, párkrát jsem to spletla. Holt matematika nebyla nikdy moje silná stránka, a to i přesto, že jsem ji jeden čas chodila doučovat.

Nicméně blížilo se půl třetí a všechny krabice stály jako vojáci u zdi, sklep byl uklizený, Iva zametla, já odnesla Ivě ml. věci, které jsme měly k práci půjčené - izolepu, papíry na polep krabic, lepidlo atd., a pak už jsme se rozloučily, protože Iva pospíchala za tetou. Ještě jsem udělala závěrečné fotky hotové práce včetně selfie a pak jsem se šla rozloučit s Ivou a Májou. Dostala jsem propisku s logem Charity a krásný keramický svícínek. Protože se blížila třetí hodina, šla jsem na vlak do Jablonného, kde mě večer čekal Anděl Páně 2.


Rozložené krabice, v nichž budeme hledat jednotlivá čísla; pro nedostatek místa jsme je zkraje musely dát i na sebe



Detailní pohled

Seřazené po 12 podle čísel a s etiketou informující, která čísla se v dané krabici nacházejí

Postupem času krabic ubývalo...

...a přibývalo na hromádce sundaných etiket s čísly pokladniček

Finální výsledek naší práce, čekající na TS 2018...

...a selfie na závěr


P.S.: A na příští rok už jsem vymyslela další zlepšovák!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Děkuji za Vaši návštěvu na mém blogu a potěšíte mě, vrátíte-li se dříve či později opět.