Dej každému dni šanci, aby se mohl stát tím nejkrásnějším ve Tvém životě.

Nádhera mého života... Asi tušíte, o čem bude tento blog...ano, správně, o všech radostech a nádherách mého života. Osobně se považuji za nejšťastnějšího člověka na světě. Najdete zde všechno, co mě více či méně zajímá a co tvoří můj život, s jedinou výjimkou, a tou jsou Orlické hory. Věnovala jsem jim samostatný blog, který najdete pod tímto odkazem: Po západu slunce... Potěšíte mě, když se budete vracet a nalézat zde inspiraci pro svůj život.

Vaše Lady In Brown






Únor 2017

Buková alej pod Suchým vrchem

28. února 2017 v 22:25 | Lady In Brown |  Stromy a keře
Když jsem tu včera psala o svých oblíbených stromech, napadlo mě dnes dát sem fotografie bukové aleje, kterou jsem fotila na své první loňské túře po Orlických horách. Nachází se mezi obcí Orličky a Suchým vrchem, v nadmořské výšce cca 805 m. Na tom posledním snímku, nemůžu si pomoci, vidím dvě ruce a dlooooouhý nos.












Jaké stromy mám ráda, a proč

27. února 2017 v 21:20 | Lady In Brown |  Moje vymyšlenosti
JAVOR
Javor mám ráda pro tvar listů, pro nádherně svěží barvu čerstvě rozpučených lístků na jaře a pestře vybarvené listy v době babího léta, stejně jako pro hezký tvar nažek. Kdysi jsem s ním také úspěšně léčila blefaritidu (zánět očních víček).

BUK
Buk mám ráda rovněž pro světle zelené, svěží lístečky na jaře a vybarvené listí na podzim. Ale miluji také bukové aleje, které velmi ráda fotím, miluji hladkou kůru prastarých buků, tak velkých, že je jen těžko obejmu rukama. Když minulou zimu někdo pokácel nádhernou bukovou alej, kde byly stromy o průměru několika decimetrů, bylo mi to velmi líto. Tu alej jsem měla hodně ráda...krásně se v ní procházelo, byla na mém oblíbeném místě a skvěle se tam fotilo. Také se mi moc líbí malé bukvice v chlupatém kabátku i bez něj jako takové trojhránky.

DUB
Protože v mém okolí je dubů velmi málo, patří mezi mé nejoblíbenější stromy, hlavně pro ty krásné listy barvou i tvarem. Samozřejmě mám ráda i žaludy s hrubou čepičkou...

BŘÍZA
Na bříze mě fascinují ty malinké, sotva rozpučené lístečky, nádherně zelené, které časem tmavnou a pak žloutnou. Mám ráda břízu pro její bílou kůru, pro větve vlající ve větru a šumící písničku, které nikdo nerozumí.

MODŘÍN
U modřínu oceňuji především sametovou jemnost mladých větviček. A když jsou na nich ještě ty krásné malé šištičky, můj dojem se ještě zvýší. I modřín umí vykouzlit atmosféru babího léta, když se zahalí do zlatavé barvy, třebaže pak opadá.

JEDLE
Na jedli se mi vždycky líbilo její ploché špendličí se dvěma šedobílými čárkami na spodní straně každé jehličky. Ale když vyrazí nové výhonky, sytě zelené, je to pastva pro oči.

SMRK
U smrku to mám podobné jako u jedle...vzhled a krásné jehličí, obzvlášť na jaře, když vyrazí mladé, svěží výhonky, které mají totožné léčivé účinky právě s jedlí. Ráda fotím smrkové šišky, především pokud jsou nízko, ráda jimi zatápím, protože jsou v tomto ohledu výborné a zadarmo.

BOROVICE
Miluji dlouhé jehličí a borové šišky. Borové lesy mám ráda i proto, že mi připadají světlé v důsledku toho, že větve starších stromů jsou ve výšce, nikoli tak nízko jako u jiných stromů, a já mám světlo ráda.

JASAN
Černé pupeny, které mám ráda - nezaměnitelný znak, podle nějž poznáte jasan i v zimě. Mám na něm ráda tvar listů, nažky, a kdysi býval jednou z mých oblíbených bylinek.

JEŘÁB
Kdo by neměl rád jeřáb, který je na jaře obalený bílými, pronikavě vonícími květy, v pozdním létě a na podzim červenými bobulemi? Jeřáb je pro mě, coby nadšenou amatérskou fotografku, jedním z nejfotogeničtějších stromů vůbec. Sušené plody jsem přidávala do vonných směsí zvaných potpourri, které jsem svého času sama vyráběla.

KAŠTAN
Tak tady je to asi jasné...úžasné bílé lampionky na jaře, jedinečný tvar listů a na podzim krásné hnědé kaštany, které ve mně evokují představu mléčné čokolády, kterou mám ráda. Jen mi je líto, že už po mnoho let nevydrží zelená krása kaštanových listů déle než několik týdnů, protože pak jsou napadeny jakousi rzí nebo něčím takovým a po vší kráse je záhy veta. Něco podobného, i když v jiné formě, se vyskytuje také u javoru. Zřejmě je to důsledek lidskou činností znečištěného životního prostředí...

LÍPA
Krásné srdčité lístky, voňavé květy...myslím, že jako náš národní strom byla dobře vybrána. A poslouchat, jak na ní bzučí hmyz, to je koncert pro (mou) romantickou duši...

Kermadecký a Tonžský příkop

26. února 2017 v 23:23 | Lady In Brown |  Oceánografie
KERMADECKÝ A TONŽSKÝ PŘÍKOP

Délka: 2500 km
Hloubka: 10 800 m
Rychlost uzavírání: 15 - 24 cm za rok

Kermadecký a Tonžský příkop probíhají mezi Severním ostrovem Nového Zélandu a ostrovem Tonga. Jedná se o subdukční zónu, v níž se sbíhá Tichomořská deska s Australskou. Na severu byla změřena rychlost uzavírání příkopu 24 cm za rok, což je nejrychlejší zaznamenaný pohyb zemské desky. Starší oceánská kůra Tichomořské desky se podsouvá pod lehčí a mladší oceánskou kůru Australské desky. Tonžský hřbet a starší hřbet Lau na západě vznikly jako řada sopek nad touto subdukční zónou. Vysoká rychlost subdukce vedla k rozšíření svrchní Australské desky a otevření zaobloukové pánve Lau (izolovaná pánev za subdukční zónou) mezi oběma hřbety. Spolu s Fidži a Samoou bylo 36 osídlených ostrovů Tongy kolébkou polynéské kultury mořeplavců, která se do 12. století rozšířila po celém jižním Tichomoří.

Knihy, které mě zaujaly (3)

26. února 2017 v 23:02 | Lady In Brown |  Knihy, časopisy a knihovna
Dnes Vám chci představit tři knížky, které mají jako společného jmenovatele 2. světovou válku, jíž se více či méně dotýkají.

Vzpomínám na Rozinkovou louku

Kniha vzpomínek sudetské Němky na dobu od poloviny třicátých let přes druhou světovou válku i těžké časy po jejím konci přináší autentický pohled na téma dodnes aktuální a bolestné pro Čechy i Němce. Poutavě napsaná kniha může přispět k opětovnému sblížení obou zainteresovaných národů.

Autorkou této nádherné, i když často hodně smutné knihy, je sudetská Němka Gudrun Pausewang. Pro mě má tato knížka, kterou jsem přečetla nejméně dvakrát, dvojí zásadní význam: za prvé se věnuje nacismu a 2. světové válce, což je mé oblíbené téma, za druhé je částečně situována do krajiny mých rodných Orlických hor, navíc jen o dvě vesnice dál...do Mladkova, tehdy Wichstadtlu, pohraniční vesnice sousedící tehdy s Německem, dnes s vojvodstvím Dolní Slezsko v Polsku, proto se mi lépe četla i z důvodu znalosti místopisných reálií. První část knihy se věnuje situaci v pohraničí, resp. ve Wichstadtlu ve třicátých letech, zběžně proběhne válkou a podrobněji se věnuje tomu, co v převážně německé vsi následovalo po porážce nacistů...masakr nevinných lidí, po němž matka autorky (otec, fanatický nacista, padl na východní frontě, třebaže jako nepostradatelný pro Říši nemusel narukovat) pochopila, že stejný nebo podobný osud čeká i je, a proto na nic nečekala a se svými šesti dětmi a trochou majetku na ručním vozíku se vydala na strastiplnou cestu dnešním Polskem k příbuzným do Hamburku. První část knihy je věnována podrobnému líčení právě této cesty.

Ve druhé části se Gudrun Pausewang věnuje svým návratům na Rozinkovou louku ještě i za dob komunismu, kdy na ní už žili noví majitelé. Součástí je i fotogalerie. Já přikládám svou fotku domu na Rozinkové louce, pořízenou v září 2014.

Koho zajímá problematika soužití Čechů a Němců, určitě si zde přijde na své. Je to poctivý a pravdivý popis toho, co se tady dělo v té, pro náš národ tak těžké, době. Když jsem ji četla poprvé, resp. zhltala jsem ji za jedno odpoledne, byla jsem překvapena tím, jak autorka nikterak nezastírá vinu Němců na utrpení tolika lidí, neomlouvá je, prostě bylo to všechno popsané zcela objektivně, což určitě každý nedovede.





Exodus - Osud vyhnanců

Historik a publicista interpretuje poválečné "vyhnání" německých civilistů z tzv. východních území.
Vylíčení utrpení německého civilního obyvatelstva během postupu Rudé armády na konci 2. světové války a poválečných deportací především z Východního Pruska, Slezska, Pomořan a Sudet. Publikace vysvětluje poválečné osudy německého etnika.

Protože ráda čtu o nacismu a 2. světové válce, patří autor této knihy, Guido Knopp, mezi mé oblíbené autory. Přečetla jsem od něj již několik knížek, např. Holocaust nebo Stalingrad - Peklo na Volze, a musím říci, že obdivuji jeho brilantnost a hlavně čtivost tak náročného tématu, jakým nacismus a 2. světová válka bezesporu je. Tuto knížku jsem přečetla za osm dní, což jsem sama nečekala, protože číst o osudech prostých lidí, kteří až téměř do konce války skoro nevěděli o tom, že nějaká válka vůbec je, protože ve východních územích se jich v podstatě reálně nedotýkala, a pak najednou byli vyhnáni ze svých domovů, resp. doufali, že budou moci odejít, a tak se vyhnout střetu s Rudou armádou, bylo opravdu silné. Nicméně číst o tom, jak gauleiter (župní vedoucí) zakázal obyvatelům odejít, a sám potom zbaběle uteče, nebo jak bylo rozhlasem po smrti Adolfa Hitlera vyhlášeno, že Vůdce hrdinně bojoval do poslední chvíle, což víme všichni, jaké "hrdinství" to bylo, je poučné i do dnešní doby.

Kniha se dělí na tyto kapitoly: Velké stěhování, Zkáza lodi Gustloff, Pevnost Vratislav, Ztracené děti, Čas žen, Ztracený domov.

A na závěr přináším několik svědectví podaných lidmi, kteří se tohoto exodu přímo účastnili, ať v jakékoli roli. Myslím, že je to velké poučení do dnešní doby zejména pro ty, kteří odmítají přijmout uprchlíky před Islámským státem nebo jakoukoli jinou diktaturou. Nikdo z nás nemůže vědět, kdy se sám může stát takovým uprchlíkem...

Můj otec si pořád myslel, že Hitler něco udělá. Nějak Rusy zastaví a Německo ani Východní Prusko nevydá.
Irmela Ziegler, ročník 1926

Každý večer jsme ve zprávách slyšeli, že se fronta přibližuje. A pak jednou ráno, když jsme přišli z internátu zpátky do školy a šli do své třídy, zastavil nás správce a říkal: "Škola už není. Všichni studijní radové jsou pryč, musíte koukat, jak byste se dostali domů." Sbalil jsem si věci a utíkal na nádraží a chtěl jsem si koupit jízdenku, že pojedu domů. Ale vlaky už nejezdily. Tak jsem se vydal na cestu pěšky. A za dva dny ráno, v devět nebo v půl desáté, jsem byl doma. Tam už bylo všechno připravené k útěku. Otec si obstaral vůz a koně. A odpoledne, tak ve čtyři, jsme vyrazili na cestu.
Heinz Grönling, tehdy čtrnáctiletý

Starosta přišel jednou za otcem a řekl mu: "Ty nejsi ve straně a Žid Hirsch k vám pořád chodí večer na partičku. Jedno ti řeknu, když toho Hirsche pomalu nevyhodíš, odvezou tě i s ním." Nám dětem ještě řekl, abychom už k Hirschovým domů nechodily.
Walter Schwarz, ročník 1928, z Doupova

Nálet na Drážďany jsem zažila ve vlaku před městem. Obyvatelé brali útokem, napůl spálení, jak byli, náš vlak. Tlačenice byla čím dál větší. Trvalo sedm dní, než jsme dojeli do Oberwiesenthalu, kde nás vyložili. Po celou tu dobu nedostala moje dcerka nic k pití ani k jídlu. Je to vážně zázrak, že přežila.
Gertruda Eichler, z Vratislavi

V prvních dnech probíhalo naloďování neuvěřitelně ukázněně. Lidé měli poukazy a tím pádem i pocit, že mají právo vstoupit na palubu. Byli také trpěliví a čekali, až je převezmeme. Druhého dne byl již nával velký: zpráva o odjezdu se roznesla po Gdyni a přišli všichni, kdo měli strach z Rusů. Napřed jsme ty lidi odmítali, ale oni si to nechtěli nechat líbit. Tlačili se, odstrkovali děti a naloďování probíhalo přímo brutálně. Matky pak hledaly děti. Rodiny byly rozděleny.
Hans-Joachim Elbrecht, naloďovací důstojník na lodi Wilhelm Gustloff





Krvavé jahody
(Příběh ženy, která přežila gulag)

Autentický příběh Češky zavlečené do sovětských gulagů. Skutečný, sotva uvěřitelný osud Věry Sosnarové, která byla po druhé světové válce odvlečena z Československa a prožila 19 krutých let v sovětských vězeních a gulazích. Nakonec se jí podařilo vrátit se zpět do vlasti, kde se začlenila do normálního života.

Paní Věra Sosnarová se narodila 5. května 1931 v Brně. Její matka Ljuba Gabrielovna emigrovala ve zmatcích Říjnové revoluce ve svých 18 letech z Ruska. Odešla s československými legionáři a na Moravě se provdala za Josefa Šímu. Jako uprchlá občanka však neunikla hledáčku NVKD. Když v roce 1945 dorazila do Brna osvobozující Rudá armáda, byla Ljuba zatčena. Protože její manžel nežil a rodina příbuzné neměla, odvedli komisaři spolu se Ljubou také její dvě dcery, čtrnáctiletou Věru a devítiletou Naďu. Spolu s odsunutými Němci pak putovaly přes Pohořelice až k Mikulovu, kde je po měsíci čekání naložili na nákladní vlaky. V dobytčích vagonech je transportovali na východ. Už během cesty byla matka i obě sestry znásilněny sovětskými strážci ze středoasijských republik.
V září dojel vlak na místo určení - pracovní tábor na Sibiři. Matka v něm přežila jen tři měsíce. Hlavní pracovní náplní bylo kácení stromů. Pracovalo se až 12 hodin denně, a to i ve 40 stupních mrazu. V lesním lágru strávily celkem osm let a dalších jedenáct let pak v sovětských dolech, továrnách a slévárně.
V roce 1961 potkaly předsedu ruského kolchozu, který měl kontakt s jedním jihomoravským JZD. Tomu se podařilo dojednat povolení k návratu. Při odjezdu ze SSSR musely obě sestry podepsat, že nikomu nepoví, co prožily a viděly.
Když po devatenácti letech přijely do Československa, Věře bylo 34 let a vážila 37 kilogramů. Až do roku 1989 se musela každý měsíc hlásit v Brně na služebně StB a sovětském konzulátě, kde opakovaně podepisovala mlčenlivost. Ani její manžel Václav Sosnar se nikdy nic nedozvěděl. O své minulosti Věra mlčela třicet let jako hrob. Neustále byla sledována tajnou policií.
Když parlament v roce 2002 odhlasoval odškodnění obětem gulagu, Věra Sosnarová neměla žádný oficiální dokument. Záznamy byly skartovány. Úředníci po ní dokonce chtěli živého svědka, kromě její sestry. Mladší Naďa na důchod odešla do Itálie za svou provdanou dcerou, v roce 2014 zemřela na rakovinu a je pochována v Brně.

Autorem tohoto nesmírně silného příběhu je Jiří Svetozar Kupka. Tuto knihu jsem přečetla za necelých pět dní, ale bylo to opravdu jen pro silné žaludky. Dnes si nedovedeme představit, že bychom infekčně nemocné (v knize nakažené tyfem) nahnali do jednoho baráku a podpálili je, aby se zabránilo šíření nákazy. To, co Věra Sosnarová se svou sestrou a ostatními zažili, je neskutečně silný příběh, který stojí za to přečíst, protože ukazuje, jak moc je člověk schopen vydržet, když má před sebou nějaký cíl, v případě sester Mělkinových návrat domů, do Československa. Jsem moc ráda, že i přes svůj vysoký věk paní Sosnarová stále jezdí po republice a přednáší o svém osudu, protože pokud zapomeneme na hrůzy stalinského (gottwaldovského, či jiného) teroru, jsme odsouzeni zopakovat si historii. A to bych opravdu nerada.




Les není smetiště

25. února 2017 v 23:53 | Lady In Brown |  Od života do života
Na jedné ze svých loňských túr po Orlických horách jsem v srpnu ve Zdobnici u autobusové zastávky narazila na tuto zajímavost. Každý z nás se může zamyslet, jak ubližuje přírodě tím, plete-li si ji se smetištěm.


Hřbitov v Říčkách v Orlických horách

23. února 2017 v 18:26 | Lady In Brown |  Hřbitovy
Protože se odjakživa ráda courám po hřbitovech a přemítám nad osudy lidí, kteří tam jsou pochovaní, a zároveň jsem bláznivá fotografka, chci Vám v této rubrice představovat hřbitovy blízké i vzdálenější. Zejména se těším na židovské, na nichž jsem ještě nikdy nebyla. Dnes Vám tedy představuji hřbitov v Říčkách v Orlických horách, který leží za kostelem Nejsvětější Trojice v nadmořské výšce 675 m a najdete na něm (vpravo od brány) ještě mnoho německých náhrobků, jako ostatně všude v pohraničí.





Návštěva, tentokrát na Červené Vodě

23. února 2017 v 18:06 | Lady In Brown |  Jak žiji
Můj tatínek a oba jeho sourozenci slaví všichni narozeniny v únoru, navíc jsou po třech letech od sebe. Nejstarší z nich, moje teta Alžběta z Červené Vody, obce na historické hranici Čech a Moravy, oslavila v neděli 19.2. své 76. narozeniny. Protože mám v pondělí knihovnu, raději jsem návštěvu odsunula o den, kdy jsem jiné povinnosti neměla.

V úterý ráno jsem tedy naším školním autobusem dojela na vlakovou zastávku do Jamného nad Orlicí a potom mezinárodním vlakem do Lichkova, kde jsem přestoupila na další, který mě dovezl už na Červenou Vodu, na zastávku Pod rozhlednou. Nesporná výhoda tkví v tom, že k tetě a strejdovi to odsud mám jen půl kilometru chůze, zatímco dřív, dokud existovala pouze zastávka Červená Voda, jsem to od nich/k nim měla zhruba 1,7 km, a to už je dost podstatný rozdíl.

Protože jsem tetě popřála už v neděli večer při telefonickém domlouvání této návštěvy, probrali jsme na místě novinky z rodiny, z mé i její rodné vísky, a novinky z Červené Vody.

Znovu jsem tam byla jak na svatební hostině...a jídlo a pití od jednohubek, hraběnčiných řezů, přes polévku se strouháním a závitek ve šlehačkové omáčce s kaší až k minivětrníčkům s horkým čokoládovým přelivem nebralo konce. No, prostě jsem se měla jak na zámku.

Také nás přišel navštívit Filípek...pejsek od mého bratrance a jeho rodiny, kteří bydlí v upraveném bytě po rodičích mého strejdy. Je to velice živý a komunikativní tvoreček, takže mě při příchodu horlivě olízal, kde to jen šlo, a při obědě, kdy přišel i můj bratranec Fanda se svou ženou Ditou, trpělivě číhal u stolu, nespadne-li někomu z nás nějaké to sousto. Potom se uložil na gauč, hlavičku si opřel o polštář a oddal se poobědovému šlofíčku.

Před půl čtvrtou mě teta se strejdou zavezli na tu hlavní červenovodskou zastávku na vlak. Protože jsme tam byli brzy, ještě jsme seděli v autě a povídali. Když se přiblížila doba odjezdu, rozloučili jsme se a já za moment odjela, tentokrát bez přestupu, do Jablonného a v 16.45 autobusem domů.

Tady přikládám pár Filípkových fotek a nakonec ještě ty mňam větrníčky s čokoládou...











Tyrkysový šátek s motýlky

22. února 2017 v 19:38 | Lady In Brown |  Moje malé i velké radosti
Přede dvěma týdny mi dorazil k mému fialovému šátku s ptáčky i druhý, tyrkysový s motýlky. Urazil velice dlouhou cestu, až z dálné Číny. A tak je střídavě nosím, abych je užila oba dva.





Otecko môj, mamka moja

21. února 2017 v 22:20 | Lady In Brown |  Hitparáda songů

Nádhera Rhônských Alp (4)

21. února 2017 v 22:18 | Lady In Brown |  Fotografování

















Čtenářská výzva 2017 podruhé

18. února 2017 v 19:05 | Lady In Brown |  Knihy, časopisy a knihovna
Konečně Vám předkládám seznam knih, které jsem si vybrala do Čtenářské výzvy 2017. Je kompletní s výjimkou bodu 4, knihy odehrávající se v budoucnosti, u níž se stále nemohu rozhodnout. Tento žánr není můj šálek čaje a knihy, které mu vyhovují, jsou povětšině několikasetstránkové. Až se rozhodnu, či spíše nechám si poradit, doplním i tento titul. V levém boxu najdete přímý proklik na mou Čtenářskou výzvu, kde budete moci postupně sledovat, jak přečtené knížky přibývají, takže to oproti původnímu plánu nebudu zveřejňovat v článcích; zároveň uvidíte i v mé aktuální četbě, kterou z nich mám právě rozečtenou. A tady už je ten slíbený seznam:

1. kniha, která je starší než čtenář
LIDÉ A LESY

2. kniha, která je autorovou prvotinou
JÁ JSEM MALÁLA

3. kniha, která má na Databázi knih méně než 500 hodnocení
EXODUS - OSUD VYHNANCŮ

4. kniha odehrávající se v budoucnosti
???

5. kniha od severského autora
VĚČNĚ ZPÍVAJÍ LESY, VANE VÍTR Z HOR, NENÍ JINÉ CESTY

6. kniha, jejíž děj se odehrává v Praze
SLÁDKOVA RODINA

7. kniha od držitele Pulitzerovy ceny
SBĚRATEL MUŠLÍ

8. oblíbená kniha rodičů, prarodičů
POD TÍHOU ŽIVOTA

9. kniha, odehrávající se na ostrově
DOKTORKA SAMANTHA

10. kniha psaná formou deníku
DENÍK RIVKY LIPSZYC

11. kniha od autora ze sousedícího státu
NINA SCHENK, HRABĚNKA VON STAUFFENBERG

12. kniha od autora z žebříčku 100 nejoblíbenějších autorů na Databázi knih
ŘEKA BOHŮ I - IV

13. kniha poprvé vydaná v roce 2017 (zcela nová kniha)
S BAŤOU V DŽUNGLI

14. kniha od českého autora
PODIVNÁ SVATBA NA LICHNICI

15. kniha se zvířetem v názvu
ZACHRÁNĚNÁ SOVIČKA

16. darovaná kniha
ZIMNÍ PALÁC

17. kniha, která má jednoslovný název
CESTA

18. kniha s jménem v názvu
DĚTI IRENY SENDLER

19. kniha pohádek
UPLAKANÁ PRINCEZNA BOSANKA

20. kniha, jejíž první věta je otázkou
GRANÁTY

Shromáždění v truhlářství

18. února 2017 v 18:53 | Lady In Brown |  Od života do života
Říká se, že uprostřed noci se konalo v jednom truhlářství zvláštní shromáždění. Sešla se různá pracovní nářadí, aby urovnala rozdíly, které jim nedovolovaly pracovat. Kladivo mělo v úmyslu shromáždění řídit, ale vzápětí je ostatní upozornili, že bude muset odstoupit. "Nemůžeš vést shromáždění, kladivo," řekl mluvčí. "Jsi příliš hlučné a stále jen boucháš do zdi." Kladivo přiznalo svou vinu, ale navrhlo: "Jestli nebudu řídit shromáždění, tak žádám, aby byl vyloučen i šroub, neboť se s ním musí mockrát zatočit, než je k něčemu platný." Šroub řekl, že vyloučení přijímá, ale i on navrhl podmínku: "Pokud půjdu já, ať odejde také brusný papír, neboť jeho způsob jednání je příliš drsný a s ostatními má jen spory." Brusný papír na to odvětil, že neodejde, pokud nebude vyloučen metr a k tomu dodal: "Metr ostatní poměřuje jen podle svého měřítka, jako by byl jediný dokonalý."
Právě v tom důležitém okamžiku se nečekaně objevil truhlář, oblékl si pracovní plášť a pustil se do práce. Použil kladivo, brusný papír, metr a šroub. Opracoval dřevo, až se proměnilo v kus nábytku. Po skončení práce odešel. Když truhlářství utichlo, shromáždění se vrátilo k předchozí debatě. A slova se ujala pilka, která dosud mlčela: "Vážení, viděli jsme, že všichni máme sice vady, ale truhlář pracuje s našimi přednostmi. Díky nim máme svou hodnotu. A tak navrhuji, abychom se nesoustředili tolik na naše slabá místa, ale užitek vyplývající z našich silných stránek." Shromáždění tedy ocenilo kladivo za jeho sílu. Šroub byl vychválen za jeho schopnost spojovat. Brusný papír vyzdvihli pro umění brousit a zjemnit drsný povrch. A pokud jde o metr, všichni se shodli že měří přesně a správně. Cítili se pyšní na své silné stránky a možnost spolupráce.

Další příběhy pro uzdravení duše, Karmelitánské nakladatelství 2010

Knihy, které mě zaujaly (2)

17. února 2017 v 23:10 | Lady In Brown |  Knihy, časopisy a knihovna
Protože jsem před pár dny dočetla ságu o porodní bábě Martě od německé autorky Sabine Ebert, chci Vám tuto tetralogii z raného středověku představit. Je to skutečně středověk se vším všudy: znásilňování, mučení, vraždy, intriky atd. Nicméně, komu z toho není tak špatně, aby o tom nemohl číst, rozhodně doporučuji tuto ságu, protože ač má přes tři tisíce stran, čte se to jedním dechem. Děj se zakládá zčásti na historických postavách, zčásti na smyšlených, děj je podle skutečnosti, nakolik byla možná doložit různými písemnostmi z té doby. Autorka si s tím dala opravdu velkou práci a podrobně vysvětluje, proč v tom konkrétním případě rozvinula děj tak nebo onak. Jediným mínusem českého vydání je pro mě dost velké množství překlepů a také pravopisných chyb. Já jsem na tohle hodně citlivá... Ale to už musí čtenář skousnout a za přečtení to v každém případě stojí. Musím přiznat, že mě také velmi zaujaly nádherné, částečně trojrozměrné obálky. Málo platné, obálka dělá hodně...a dnes jsou povětšinou moc krásné, ve srovnání s obálkami knížek, které byly vydané před několika desítkami let a které znám z naší obecní knihovny, veselé, barevné a koukavé. To byla strašná monotónnost... Ale teď už Vám představím tuto ságu, v níž přichází částečně ke slovu i naše vlast, podrobně.


Tajemství porodní báby

Hradní pán Wulfhart chce dát mladé porodní bábě Martě useknout ruce a nohy, protože se jeho syn narodil mrtvý. Na poslední chvíli se dívce podaří uprchnout z rodné vesnice. Aby na útěku přežila, přidá se k výpravě kolonistů směřující na východ země, do dnešního Saska. Osadníci si tam chtějí zúrodnit půdu a vybudovat nový, svobodný život. Vede je statečný a čestný rytíř Christian, kterého Marta okamžitě okouzlí. Ale její krása a léčitelské schopnosti vzbudí pozornost také proradného rytíře Randolfa, Christianova úhlavního nepřítele. V Christianově vesnici jsou navíc objevena bohatá naleziště stříbra…




Osudy porodní báby

Sasko v roce 1173. Porodní bába Marta a její manžel Christian by mohli žít šťastně a spokojeně, ale přichází špatná zpráva: Randolf, Christianův úhlavní nepřítel, se vrátil z cesty do Svaté země. A navíc se ve vesnici objeví medikus, jemuž je Marta se svou schopností léčit lidi už dávno trnem v oku. Okamžitě se chopí příležitosti, aby porodní bábu udal. Christian chce manželku odvést do bezpečí, ale je pozdě. Marta se musí před církevním soudem zodpovídat z nařčení, že je čarodějnice…




Rozhodnutí porodní báby

Magdeburg v roce 1179. Na dvorském sněmu císař Fridrich Barbarossa hodí rukavici Jindřichu Lvovi. To znamená válku a Christian s Martou každým dnem očekávají, že zasáhne i jejich vesnici. Nakonec markrabě míšeňský, Oto z Wettinu, vezme s sebou Christiana jako velitele svého vojska do boje a Marta musí čelit jiné obtížné výzvě. Oto po dobu válečného tažení předal velení nad christiansdorfským hradem nejstaršímu synu Albrechtovi posedlému mocí. Tomu je Marta se svými zvláštními schopnosti už dávno trnem v oku…




Kletba porodní báby

Uplynulo téměř pět let od Christianovy smrti a Marta i Lukas stále ještě trpí ztrátou milovaného muže a přítele. Navíc se nezadržitelně blíží den, kdy vládu v Míšeňské marce převezme krutý Albrecht, nejstarší syn markraběte Oty. Navzdory hrozícímu nebezpečí nechtějí Marta a Lukas prchnout, protože musí plnit Christianův odkaz a starat se o skoro už dospělé děti. Klára se má provdat, přestože je tajně zamilovaná do markraběcího mladšího syna a Thomas sní o tom, že se připojí ke křížové výpravě císaře Barbarossy směřující do Svaté země…




Sen porodní báby

Martin syn Thomas se na podzim roku 1191 vrací z křížové výpravy zbaven všech iluzí. Ale ani doma nenachází klid, protože v Míšeňské marce vládne krutý Albrecht. Když markrabě zaútočí na svého bratra Dietricha, po jehož boku Thomas ve Svaté zemi bojoval, nezbývá oběma jiná možnost než opět sáhnout po zbrani. Situace se jeví jako bezvýchodná, proto musí Dietrich uzavřít účelové spojenectví s durynským markrabětem. Ten od něj na oplátku za vojenskou pomoc požaduje, aby se zasnoubil s jeho dcerou. Je to vysoká cena, protože Dietrich už dávno tajně miluje Martinu dceru Kláru…



Z anglických venkovských zahrad

17. února 2017 v 11:28 | Lady In Brown |  Z mých e-mailů
Dnes mi přišlo mailem nádherné video s nádhernou hudbou; byla to však jen druhá část. Našla jsem tedy na YouTube i první a třetí a chci se o ni s Vámi podělit.





Co všechno se u mě stalo v posledních dnech

16. února 2017 v 19:50 | Lady In Brown |  Jak žiji
1. událost: můj svátek

Nikdy jsem svátky ani narozeniny neslavila s nějakými kamarády ve stylu párty apod., takže se to bez toho obešlo i letos. Vlastně ani v rodině neděláme žádné velké oslavy, prostě na to nejsme zvyklí. Komorní prožití mi úplně stačí. Dostala jsem spoustu přáníček, dobrůtky, penízky a od maminky kromě mých v poslední době zamilovaných hořických trubiček také tento nádherný velký hrníček s kočičím motivem, který mi připomíná našeho posledního kocourka Černouška.




2. událost: 70. narozeniny mého tatínka

Tak tohle se slavilo trošičku víc, jelikož v sobotu přišel jeho bývalý kolega ze zaměstnání, který k nám párkrát do roka zajde na návštěvu. Přinesl mu krásnou pivní sklenici se sedmdesátkou a také dlouhý stojan nebo jakousi poličku, kde bylo 14 různých lahví piva. Od nás dostal knížku S Baťou v džungli, letos vydanou novinku o Janu Antonínu Baťovi, která se mi, mimochodem, bude hodit i do Čtenářské výzvy jako letos poprvé vydaná kniha, dort ve tvaru rozevřené knihy, řezy Nebe v hubě, a až staje tolik sněhu, že budeme moci zajet autem až k domu, tak i štípačku na dřevo, která zatím čeká někde v prodejně.



3. událost: má první letošní návštěva Neratova

V pondělí jsem spojila jednu záležitost v Žamberku s návštěvou Neratova, kde jsem byla naposledy začátkem září. Bylo to poprvé, kdy jsem Neratov zažila zasněžený, a zároveň také poprvé, kdy jsem tam slyšela odbíjet zvon. Zřejmě tam není dlouho... Počasí bylo výborné...slunné, teplé, naprosto ideální pro fotografování. Nemohla jsem tam však být dlouho, jen necelé tři čtvrtě hodiny. ale určitě se tam zase brzy podívám.










4. událost: výlet na Bukovou horu a Jeřáb, ledopád v Hradiskách

Protože celý tento týden zatím bylo fantastické počasí, udělala jsem si včera ještě jednu túru do Čenkovic, které v horní části leží sevřené z jedné strany Bukovou horou (958 m) a z druhé Jeřábem (900 m). Je to nejvýše položená obec Pardubického kraje. Počasí bylo fantastické; tak teplo, že jsem si musela rozepnout vestu a povolit šátek kolem krku, abych se neroztekla. Obloha byla nádherně modrá, bez mráčku, a sluníčko se fakt činilo. Nejhorší byla cesta z parkoviště nahoru ke sjezdovkám. Jelikož je to stíněno zástavbou, byla silnice pokryta ledem a neposypaná, což jsem fakt nechápala. Navíc jsem se musela vyhýbat autům jedoucím oběma směry a protože silnice vede hodně do vršku, nebylo to někdy zrovna jednoduché. Bohu díky se mi však nic nestalo. Lidí tam bylo poměrně dost na to, že byl prostředek týdne, ale hádám, že někteří tam přijeli strávit jarní prázdniny dětí. Kdo je má tento týden, tak si to na horách mohl fakt užít, při tom nádherném počasí.
Po návratu autobusem do Jablonného, kdy jsme v Orličkách potkali havárii, jsem zašla ještě do Hradisek vyfotit nádherný ledopád na Žižkově skále, která je využívána jako cvičný horolezecký terén.
















Nebe v hubě

16. února 2017 v 18:51 | Lady In Brown |  Gastrokoutek
Těsto: 50 dkg hladké mouky, 20 dkg moučkového cukru, 2 vejce, 20 dkg másla, 2 lžíce medu, 2 lžičky sody smíchané se 2 lžičkami mléka.
Vypracujeme těsto a rozdělíme na dvě poloviny, které rozválíme na plechy. Jednu placku pečeme hned při 180 °C 10 - 15 minut. Na druhou placku dáme horkou směs.

Směs: 25 - 35 dkg vlašských ořechů rozkrájených na menší kousky, 8 dkg cukru, 12 dkg másla, 3 lžíce medu smícháme a na pánvi opékáme do zlatova. Ještě teplou směs rozetřeme na druhou placku a dáme péci. Směs nesmí vychladnout, jinak ztvrdne.

Krém: 3 dcl mléka, 1 1/2 lžíce hladké mouky, 1 1/2 lžíce solamylu uvaříme na kaši a necháme vychladit. Smícháme 1 máslo, 10 dkg moučkového cukru a 1 vanilkový cukr, pak postupně zamícháme kaši. První placku pokropíme rumem (1 - 1,5 dcl), necháme vsáknout a potřeme krémem. Navrch dáme placku s ořechy (ořechy nahoru). Necháme uležet do druhého dne.


Ještě malý návrat k Vánocům

14. února 2017 v 23:11 | Lady In Brown |  Advent & Vánoce
Před časem jsem slíbila dát sem fotky medvídků, které jsem dostala od kamarádky Katky k Vánocům. A protože se mi o Vánocích sbírka ještě trošičku rozrostla, bude tu i medvídek a také úžasní sněhuláčci od přátel Jany a Tondy.

...po otevření krabice na mě vykoukl jeden medvídek z tohoto úžasného vánočního pytlíku...

...vyklubal se z něj medvídek ručně dělaný...

...což potvrzuje i certifikát původu...

...ten druhý méďa byl od kluků; to jen abych neměla námitek, protože jsme se domluvily, že si dáme jenom jednoho...

...a tento malý ležící medvídek se srdíčkem...

...byl spolu s krásnými sněhuláčky jeden z dárků od Jany a Tondy...


Stella Splendens

13. února 2017 v 0:00 | Lady In Brown |  Hitparáda songů

Děkuji za Vaši návštěvu na mém blogu a potěšíte mě, vrátíte-li se dříve či později opět.