Dej každému dni šanci, aby se mohl stát tím nejkrásnějším ve Tvém životě.

Nádhera mého života... Asi tušíte, o čem bude tento blog...ano, správně, o všech radostech a nádherách mého života. Osobně se považuji za nejšťastnějšího člověka na světě. Najdete zde všechno, co mě více či méně zajímá a co tvoří můj život, s jedinou výjimkou, a tou jsou Orlické hory. Věnovala jsem jim samostatný blog, který najdete pod tímto odkazem: Po západu slunce... Potěšíte mě, když se budete vracet a nalézat zde inspiraci pro svůj život.

Vaše Lady In Brown






Leden 2017

Trojhyacint

31. ledna 2017 v 10:46 | Lady In Brown |  Moje malé i velké radosti
Před týdnem v pondělí, když jsem odcházela z Charity, jsem se zastavila v květinářství. Doufala jsem, že už budou k dostání hyacinty nebo primulky...obojí mám moc ráda. Nakonec tam měli pouze trojhyacinty za 75,- Kč. Jeden jsem si tedy vzala a umístila ho na okně ve svém pokoji. Jednotlivé cibule jsou různě velké... Asi proto, že tento pokoj je situovaný k severovýchodu, tudíž v něm není takové teplo, se dlouho k ničemu neměl. Teprve v neděli začal opatrně rozkvétat. A také jsem zaregistrovala, že na lístku z rýmovníku, který jsem si přivezla před 14 dny z Vitanova, se ukázaly první kořínky. Na řízku ještě nic, nicméně doufám, že časem se také objeví a budu ho moci přesadit do hlíny.







Čištění pokladniček po Tříkrálovce, den druhý

30. ledna 2017 v 20:20 | Lady In Brown |  Jak žiji
V úterý, 24.1., jsme pokračovaly v zavazování. Zavázaných pokladniček úspěšně přibývalo, takže se zdálo, že až se sejdeme ve čtvrtek (Iva ve středu nemohla) znovu, možná už to doděláme. A tak jsme pracovaly a povídaly, povídaly a pracovaly...a čas utíkal, ostatně jako vždycky na Charitě.

Na letošní čištění jsem vymyslela zlepšovák zlepšováku z loňského roku spočívající v tom, že na barevné etikety, ty, které se dají bezpočtukrát použít, napíšu číslo pokladničky, což nám usnadní hledání kýženého čísla. Ve čtvrtek se nám to hodně osvědčilo.

Když jsem v pondělí večer přišla z knihovny, vonělo to doma čerstvě upečenými buchtami. Protože mě na Charitě tolik živí, dostala jsem na úterý krabici s sebou, takže jsme po obědě, sestávajícího z fazolové polévky a hovězího ptáčka s rýží, měli kromě zbytku zákusků z pondělí od Zdeňka ještě naše buchty - zadělávané se třešněmi a na plechu s kanadskými borůvkami.

Odcházela jsem před třetí hodinou na vlak a po čtvrté jsem byla doma. Protože jsme druhý den čekaly s maminkou návštěvu, měla jsem se nač těšit...a na čtvrtek samozřejmě opět do Letohradu.


V banánovce připravené k zavázání

Etikety...zatím na papíře

Vzor zavázané pokladničky

Etiketa na pokladničce, která nám usnadní hledání při řazení podle čísel

Etiketa nesmí chybět na žádné pokladničce

Čekající adeptky na zavázání

A tyto čekají v krabicích na závěrečnou fázi - seřazení podle čísel



Fotogalerie Provence (III)

29. ledna 2017 v 23:03 | Lady In Brown |  La Provence


















Dřevěný anděl - stojan na svíčku

29. ledna 2017 v 22:52 | Lady In Brown |  Architecture & design

Dřevěná dekorace anděla s kalíškem na čajovou svíčku k objednání u House Decor zde.


Jak jsem byla na Andělu Páně 2

29. ledna 2017 v 21:58 | Lady In Brown |  Akce kulturní a jiné
Musím se hned zkraje přiznat, že jedničku jsem poprvé viděla teprve loni. Z jednoho prostého důvodu: měla jsem zato, že veškeré nové pohádky, které se točí pro čas vánoční, za mnoho nestojí. Když však přišla do kin dvojka a hromadně se začalo mluvit o tom, jaký je to trhák, nějak mi to nedalo. Začala jsem shánět informace a těšila se na 23.12., kdy ji měli večer vysílat na ČT v prime time. Jenže nakonec se koukalo na něco jiného, a tak jsem si ji našla a pustila na YouTube...a zalíbila se mi. Přesto jsem však nečekala, že bych snad na dvojku šla do kina, kde jsem naposledy byla na Koljovi (sic!), natočeném v roce 1996, se svou babičkou. Prostě jsem si myslela, že si na ni počkám do příštích Vánoc. Jenže...

Když se začalo v médiích hovořit o tom, že skrze ten nepatrný záběr prezidentského kandidáta Michala Horáčka se možná pohádka nebude moci vysílat, protože by to bylo vzhledem k předvolební kampani nemožné, a když jsem ze všech stran slyšela, jak je to úžasná pohádka, někde i ve smyslu, že dvojka je ještě lepší než jednička, přemýšlela jsem, že bych do toho kina přece jen zašla. Čekat rok, když vůbec není jisté, jestli ji vysílat budou, se mi nechtělo. A tak jsem si z plakátu u nás v obchodě zjistila, že nejbližší volný termín v sousedním Jablonném nad Orlicí je na čtvrtek 26.1.2017. Chvíli jsem ještě váhala, ale nakonec touha zjistit, jestli je dvojka fakt lepší zvítězila.

Týden předem jsem si zakoupila lístek, kde jsem si dokonce mohla vybrat, kde chci sedět. Dělalo to na mě dojem, že účast tentokrát nebude kdovíjaká, což se na místě potvrdilo, nicméně, protože v Jablonném, jak jsem se dozvěděla od přátel, šlo už o sedmé promítání, není se celkem čemu divit. Dohodla jsem si nocleh u příbuzných a pak už jen stačilo čekat na ten kýžený čtvrtek.

V kině se nás sešlo odhadem kolem šedesáti plus ti, co byli na balkoně. Seděla jsem na kraji v předposlední řadě a měla jsem tudíž perfektní rozhled, protože směrem k plátnu přede mnou hodně doširoka neseděl nikdo. Bylo krátce po půl šesté, když zhasla světla a akce mohla začít.

A dojmy ze samotné pohádky? Čekala jsem hodně, ale byla jsem ještě víc překvapená a určitě souhlasím s tvrzením, že dvojka je ještě lepší než jednička. Jedna scéna lepší než druhá, excelentní herci, např. Bolek Polívka v roli Košťála, majitele krejčovské dílny, je fakt padouch par excellence, super hlášky...jedním slovem PARÁDA! Za tuhle fantastickou podívanou bych dala i dvě stovky, protože za stovku, kterou jsem zaplatila, to bylo zadarmo. Postupem času se začalo rozehřívat i publikum, odvážili jsme se i smát, ačkoliv přiznávám, že jsem se musela hodně kontrolovat, a být to doma, prskala bych smíchy.

Protože jsem chtěla pro svou kamarádku do Nizozemí udělat nějaké fotky, měla jsem v ruce svůj fotoaparát. Něco se povedlo, něco méně, něco vůbec...scény se rychle střídaly a několikrát se mi stalo, že jsem zmáčkla spoušť na jeden záběr, ale pak se ukázalo, že to vzalo až ten následující. Nu, což... Natočila jsem i jedno kratičké video, s písničkou, kterou Petronel s Uriášem zpívají v krejčovství Magdaleně (Vica Kerekes).

Po hodině a tři čtvrtě, která utekla jako nic, byl konec. Pokud bych měla příležitost, klidně bych šla znovu, protože to bylo skutečně parádní dílo, které všem vřele doporučuji. Jsem ráda, opravdu ráda, že jsem šla, protože jablonské kino se bude nejméně do konce tohoto roku zavírat kvůli rekonstrukci, a jelikož jsem neřidička, jet někam jinam do okolních měst by pro mě bylo dost náročné, zejména co se zpáteční cesty týká.




















Čištění pokladniček po Tříkrálovce, den první

29. ledna 2017 v 18:57 | Lady In Brown |  Jak žiji
Po každé Tříkrálovce je potřeba vrácené pokladničky vyčistit a zavázat, aby byly připravené k použití pro další ročník. Jelikož orlickoústecká Charita je v tomto ohledu největší v diecézi, s téměř 600 pokladničkami, není to žádná malá práce to udělat. Ale s Ivou, maminkou naší koordinátorky, jsme už po léta sehraný tým, takže nám to jde pěkně od ruky a stále se snažíme inovovat a zlepšovat svou práci.

Letos jsme tedy začaly v pondělí, 23.1. Kromě pokladniček z Jablonného nad Orlicí, které můj spolužák přivezl ve středu, a těch, které zůstávají u asistentů, jsme měly už všechny. Čištění spočívá v první řadě v tom, aby se, pokud tam ještě je, odstranila nálepka s razítkem příslušného úřadu městského/městyse/obecního. Někdy se odstraní při rozpečeťování, někdy ne. Pokud tam jsou, je to na nás, abychom je odstranily. Někdy stačí jednou trhnout, aby byla pokladnička čistá, jindy to trvá...jako např. letos u pokladniček z Ústí nad Orlicí. Na ně jsme musely použít i nožík, abychom odstranily ze samolepicích etiket tu lepicí vrstvu, která na pokladničce držela jak přibitá. A jelikož ústeckých pokladniček bylo 55, nebyla to žádná sranda. Naštěstí podobných "zdržovaček" nebylo mnoho. Stalo se mi však dvakrát to, co poprvé asi přede dvěma nebo třemi lety...totiž, že jsem v pokladničce našla peníze. Stávat by se to nemělo, ale prostě se stalo. V jedné byla stovka, za malou chvíli ve druhé dvě; jedna byla z Letohradu, druhá z Českých Heřmanic. Tehdy poprvé to byla jednou stovka, podruhé dokonce tisícovka.

Druhou fází je zkontrolovat, zda tělo pokladničky nebo víko neutrpěly během Tříkrálovky takovou škodu, že by se musely vyřadit a nahradit novými. Podle předpisů nesmí být pokladnička poškozená. Často jsme proto řešily, jestli ta která už je "ťuklá" natolik, že se musí vyhodit nebo to ještě můžeme nechat. Přesto jsme jich ale patnáct vyřadit musely. V tom případě se vezme nová pokladnička, nalepí se na ni červenobílé logo Charity Česká republika a číslo pokladničky, které se přelepí izolepou.

Na Charitě jsou vždycky tak hodní, že dostaneme oběd, a to nemluvím o konvi pečeného čaje a sušenkách. Prostě si nás tam po všech stránkách hýčkají. Do oběda jsme vyčistily a prohlédly všechny pokladničky. K obědu jsme tentokrát měly polévku se strouháním, holandský řízek s kaší a mrkvový salát. Bylo to moc dobré. Protože v pondělí bylo Zdeňka, slavil jeden kolega, který na Charitu nedávno nastoupil jako technicko-hospodářský pracovník, svůj svátek. Z toho důvodu přinesl obrovskou krabici zákusků, které jsme jedli ještě druhý den. Takže jsem ke kafíčku z kávovaru, oslazenému tříkrálovým cukrem z loňského roku měla prima větrník...ten já moc ráda, dokonce bych snad mohla říci, že to je můj nejoblíbenější zákusek.

Po obědě jsme s Ivou nakráčely zase dolů (pracujeme totiž v suterénu budovy), s tím, že začneme se zavazováním pokladniček. To se dělá tak, že se malou dírkou ve víčku provlékne provázek (cca půl metru dlouhý bohatě postačí). Oba konce si omotáme kolem prstu, aby nepřišly do závitu, a pokladničku zašroubujeme. Každá pokladnička má pod závitem dvě protilehlá ouška. Tím, které je blíže oné dírce na víčku, se jeden konec protáhne a zaváže na nejméně tři uzlíky. Přes oba volné konce přijde potom samolepka s razítkem příslušného úřadu v dalším ročníku TS.

Pracovaly jsme a pracovaly, ale Iva, protože se tento týden stará o starou tetu, musela dříve odejít. Ještě krátce předtím jsme však v koutě našly jeden a půl krabice od banánů nevyčištěných pokladniček. Po Ivině odchodu jsem tedy nechala vázání a čistila ten zbytek. Šlo to naštěstí moc dobře, takže jsem tím nemusela strávit víc času než bylo nezbytně nutné. Před třetí hodinou jsem odcházela na vlak, protože jsem za hodinu měla čtenářský kroužek a potom knihovnu. Ještě jsem se stavila v květinářství a koupila si domů trojhyacint, který se mi začíná konečně rozvíjet.

Naše pracovní prostředí s "pracovním" nepořádkem

Tady v těch krabicích čekají pokladničky na zavázání...

...a tyto už jsou zavázané. Banánovky jsou pro tento účel super v tom, že se do jedné vejde rovný tucet pokladniček, a to tak, aby tam zbylo i trošičku místa na manipulaci s nimi.

Slunečnicové vzpomínání na léto

25. ledna 2017 v 22:15 | Lady In Brown |  Fotografování
Loni v létě se nám vydařily nádherné slunečnice, které nám vždycky zasejí ptáčci, jak je v zimě shazují z krmítka na okně.








Návštěva na Vitanově

25. ledna 2017 v 21:10 | Lady In Brown |  Jak žiji
V úterý 17.1. jsem se ráno vydala na Vitanov, což je součást obce Pastviny, kde bydlí jedna z mých četných příbuzných, i když u ní je to specifičtější tím, že jsme příbuzné přes oba mé rodiče. Svět je zkrátka malý a mých příbuzných hodně. Usmívající se Jela jsem ji navštívit proto, abych jí přivezla naše obecní a školní kroniky, protože její předkové pocházeli ze Sobkovic a ona je velká genealožka.

Strávily jsme spolu krásné čtyři hodiny povídáním, jídlem, modlitbou...a ten čas utekl jako nic. Protože jsem cestou k autobusu chtěla udělat několik fotografií zasněženého Vitanova, i když bylo zataženo, odcházela jsem před jednou hodinou na autobus do Žamberka, kde jsem přestupovala. Kromě různých dobrůtek jsem si odvážel i lístek a řízek rýmovníku, takže čekám, jestli zakoření.

Vždycky jsem se ráda stýkala s lidmi o dvě generace staršími a zajímalo mě jejich vyprávění o starých (zlatých) časech. Čím jsem starší, tím to mám raději. Člověk by se měl ptát na to, jak se dříve žilo, dokud je koho se ptát, protože v knihách se vyčte mnoho, ale vlastní zkušenost je vždycky nejlepší.

A na závěr přidávám pár vitanovských fotek...

Pohled k Zadnímu Dolu

Kaple sv. Dominika, severovýchodní pohled

Dům, kde jsem byla na návštěvě

Kaple, čelní pohled

Silnice dolů do Pastvin

Kříž nad kaplí

Vitanovský penzion

Pohled dolů do údolí k Pastvinské přehradě; na kopci na horizontu se nalézá Vejdova lípa

A tady dost nepovedená fotka rýmovníku...

Sokoly

23. ledna 2017 v 21:31 | Lady In Brown |  Hitparáda songů

Pohádka o lásce

23. ledna 2017 v 20:01 | Lady In Brown |  Od života do života
Před dlouhou, dlouhou dobou existoval ostrov, na kterém žily všechny pocity člověka: dobrá nálada, smutek, vědění.

Jednoho dne se pocity dozvěděly, že se ostrov brzy potopí. Každý si tedy připravil svou loď a odplouval z ostrova. Jen láska chtěla čekat do poslední chvíle. Ještě než se ostrov potopil, prosila láska o pomoc.

Na luxusní lodi plulo kolem lásky bohatství. Zeptala se:
"Bohatství, můžeš mě vzít s sebou?"
"Ne, nemůžu. Mám na své lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro tebe není místo."

Tak se láska zeptala pýchy, která projížděla kolem na přenádherné lodi:
"Pýcho, můžeš mě vzít s sebou?"
"Já tě, lásko, nemůžu vzít," odpověděla pýcha, "tady je všechno perfektní. Mohla bys poškodit mou loď."

Láska se tedy zeptala smutku, který jel kolem:
"Smutku, prosím, vezmi mě s sebou."
"Ach, lásko," řekl smutek, "já jsem tak smutný, že musím zůstat sám."

Také dobrá nálada projela kolem lásky, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela, že na ni láska volá.

Najednou řekl nějaký hlas:
"Pojď, lásko, já tě vezmu." Byl to nějaký stařec, kdo promluvil.
Láska byla tak vděčná a šťastná, že se zapomněla zeptat na starcovo jméno.
Když přijeli na pevninu, stařec odešel.

Láska si uvědomila, že mu hodně dluží a zeptala se vědění:
"Vědění, můžeš mi říct, kdo mi pomohl?"
"To byl čas", odpovědělo vědění.

"Čas?", zeptala se láska, "proč mi pomohl čas?" A vědění odpovědělo:
"Protože jen čas ví, jak důležitá je láska v životě."

Sládkova rodina

21. ledna 2017 v 23:01 | Lady In Brown |  Knihy, časopisy a knihovna
Dnes jsem dočetla Sládkovu rodinu od Vlasty Pittnerové a mohu říci, že je to jedno z nejlepších děl, jaké jsem od ní zatím měla možnost číst.

Sládkova rodina je román o 217 stranách formátu A6. Líčí život rodiny pana starého Podzimka a je situován do Žďárských hor 19. století, částečně i do Prahy. Děj začíná úmrtím paní Podzimkové, která po sobě zanechává šest dětí, čtyři dcery a dva syny, manžela a také starou matku.

Krátce po pohřbu matky nejstarší syn Arnošt, který nejeví žádné chuti k tomu, aby pokračoval v rodinné pivovarnické tradici, zato si myslí na Karolinku Janákovu, dceru bednáře, který je v pivovaru zaměstnán, a k tomu pomýšlí na dráhu učitelskou nebo uměleckou coby houslista, uteče z domu, kde se o své budoucnosti nepohodl s otcem. Zamíří ke známému knězi, který ho doporučí do učitelského ústavu a v různých klášterech mu domluví hraní, aby přece přišel k nějakému krejcaru. Na bytě se Arnošt seznámí s Václavem Černým, také studujícím učitelský ústav, z učitelské rodiny, a stanou se z nich nerozluční přátelé.

Mezitím doma rodina truchlí po mamince a manželce, ale hlavní tíha povinností po zemřelé matce dopadá na nejstarší dceru Hedviku. Třetí v pořadí, syn Jiří, později odejde vyučit se sladovnickému řemeslu do Prahy, aby mohl jednou převzít rodinný pivovar.

Pan starý se začne po smrti ženy více stýkat s rodinou místního lékárníka, kde žije také, jak se tehdy říkávalo, "stará panna" Lory, postarší sestra lékárníkova. Časem to dospěje až tak daleko, že se slaví svatba slečny Lory a pana starého. Do domu Podzimkových to však nepřinese nic dobrého.

V Praze se Arnošt trápí na studiích, trápí se pro marnou lásku ke Karolině, která odešla jako panská do Prahy, do rodiny příbuzné s lékárníkovými. Arnoštův otec propustí jejího otce ze služby v pivovaru, protože si jeho dcera myslela na jeho syna, ačkoliv starý bednář netuší nic o lásce Karoliny a Arnošta.

Arnoštovo zdraví se začíná povážlivě horšit. Nakonec dopíše otci a ten ho vezme na milost, třebaže se rozešli ve zlém. Vrací se tedy domů a přítel Václav se za ním občas zajede podívat. Dvě ze tří mladších dcer jsou v klášteře na vychování a nová matka si doma zavádí nové pořádky, které jsou po chuti jen staré babičce, přející si vést dům po pansku.

Pak náhle zemře babička. Mezitím už je jasné, že ani Arnoštovi, kterému lékař diagnostikoval souchotiny (TBC plic), dědictví po matce, která však zemřela na jinou chorobu rychle, a tak byla ušetřena zdlouhavého umírání na tuberkulózu, už mnoho z jeho mladého života nezbývá. Zakrátko po babičce umírá i on v náruči věrné sestry Hedviky, s níž se poslední čas, co se vrátil ze studií, velice sblížil.

Paní Lory, ač již pokročilejšího věku, porodí svému muži chlapce, Karlíčka. Karlíček je však velice neduživý, neprospívá, matka, která je velice slabá na nervy, vyčítá otci, že pro starost o Arnošta zanedbával nejmladší dítě. Karlíček záhy umírá.

Ale ještě není v této rodině konec pohřbům. Časem Hedvika zjistí, že i sestra Dolfinka začíná chřadnout a mít podobné potíže jako kdysi Arnošt. Umírá taktéž na tuberkulózu. Paní Lory si pro nevlastní dcery navymýšlí spoustu zbytečných ručních prací a Márinka, nejmladší dcera z prvního manželství pana starého, která u nich stráví nejvíce času, začne křivě růst a udělá se jí hrb.

Syn Jiří, který se vrátil z Prahy vyučen sice poctivě řemeslu, ale se silně zhrublými mravy, převezme rodinný podnik a ožení se s bohatou dcerou z jiné pivovarnické rodiny. Vdá se také Ludvička, vezme si učitele, a když se jim postupně narodí tři děti, Márinka, která zůstala kvůli své vadě svobodná, pomáhá sestře s péčí o ně. Pouto lásky vzniklo také mezi Karolinou Janákovou a Václavem Černým, který se po dokončení učitelských studií stal podučitelem a posléze učitelem v tomto městečku.

Hedvika pro svoji nepostradatelnost v domě zůstala rovněž svobodná a nakonec se dočkala i jakéhosi podrobení paní Lory, která byla přinucena řídit se tím, jak rozhodl manžel a nevlastní dcera o chodu domácnosti.

Je to krásný román, přesně ve stylu, který mám ráda, takže vřele doporučuji k přečtení.


Veřejná schůze

21. ledna 2017 v 19:55 | Lady In Brown |  Jak žiji
Včera v 18 hodin byla u nás na sále veřejná schůze, kde se měl schvalovat rozpočet obce na letošní rok. Zatím se totiž hospodařilo v rozpočtovém provizoriu. Tyto schůze se obyčejně konají v kanceláři Obecního úřadu, ale při nějakých větších bodech k projednání, kdy se dá očekávat větší účast, se to přesune do hospody na sál. Obyčejně na ně, aspoň v posledních měsících, chodím jen já a jedna paní, která tu navíc ani není trvale hlášená, což mě děsně štve a zároveň mrzí

Když však přišel od obce papír, kde byly vypsány velké investiční akce loňského roku, spolu s cenou, s tím, že případné dotazy k tomuto a rozpočet na rok 2017 budou vysvětleny v pátek 20. ledna 2017, doufala jsem, že snad lidi bude zajímat, kolik peněz a do čeho hodlá obec tento rok investovat. Ale trpce jsem se (opět) zklamala.

Z pěti členů zastupitelstva tam byli tři, jelikož druhá místostarostka je na rizikovém těhotenství, a další ze zastupitelů už hodně dlouho na schůze ani na běžné úřední hodiny OÚ nedochází. Je to akorát tolik, aby bylo zastupitelstvo usnášeníschopné...

Z ostatního lidu obecního jsem tam byla já, jeden z bývalých zastupitelů...a to bylo suma sumárum všechno. Schůze netrvala ani patnáct minut. Dozvěděla jsem se mj. to, že na kulturu, což je i obecní knihovna, půjde letos 50 000,- Kč, což je o 20 000,- Kč více než loni. I když jsme se nedohodli na nějaké konkrétní sumě, doufám, že dostanu na nové knížky alespoň tolik, co loni. Když to skončilo, přišel ještě jeden pán, takže jsme tam vlastně byli tři. Tři z cca 250 obyvatel obce... Nepřijde Vám to smutné? Nadávat v hospodě u piva, to dovede každý, ale trochu se zajímat o to, kam jdou peníze, které na mě obec dostává, to už je zřejmě nad lidské síly. Přitom při stejné schůzi loni nás tam bylo možná deset, už si to přesně nepamatuji. Vsadím se, že spousta lidí ani neví, že starosta a první místostarosta mají zvýšené odměny. Ale koho to zajímá, že? On se o ten chod obce někdo postará...

Naše zastupitelstvo je hodně mladé...nejstaršímu (starostovi) není ani padesát, dva jsou mi věkově hodně blízko a dva jsou mladší než já, a to nejsem žádná mladá holka. Za rok a tři čtvrtě jsou volby a myslím, že bude velmi těžké sehnat někoho i na tu jednu jedinou kandidátku. Přitom starostu tu máme stejného už třetí období po sobě.

Chápu, že jsou lidé z politiky zhnusení, ale někdo to dělat musí, a na malé vesnici, kde se všichni známe a skoro si takříkajíc vidíme do talíře, je mi opravdu líto, že nikoho nezajímá, co se děje s penězi, ať v rovině výdajů nebo příjmů. Na "ty tam nahoře" nadáváme, že jsou netransparentní, ale když máme možnost se do detailu a z očí do očí zeptat těch, které jsme (ne)volili, které většinou známe, jak hospodaří se svěřeným majetkem, využijeme tohoto práva? Myslím, že si nedovedeme vážit privilegia, moci u voleb svobodně vyjádřit svůj názor. Nejspíš bychom potřebovali mít zpátky vládu jedné strany, abychom si té demokracie dovedli zase jednou jaksepatří vážit.

Obrovské hejno ptáčků na Faltusově kopci

21. ledna 2017 v 0:52 | Lady In Brown |  Zvířátka
Tentokrát Vám nabízím jedno ze svých videí, které jsem natočila v říjnu 2016 u nás na Faltusově kopci. Nevím, co je to za ptáčky, ale to množství je fakt zarážející. Už několikrát jsme tu měli něco podobného.


Dřevěný rodinný kalendář Woodener

17. ledna 2017 v 23:30 | Lady In Brown |  Architecture & design
Dřevěný rodinný kalendář, kam si můžete zaznamenávat svátky, narozeniny apod. svých blízkých. K objednání zde.


Čtenářská výzva 2017

16. ledna 2017 v 22:49 | Lady In Brown |  Knihy, časopisy a knihovna
Se začátkem nového roku si nedávám předsevzetí. Ale když jsem viděla Čtenářskou výzvu 2017, zaujalo mě to a řekla jsem si, že to aspoň zkusím. Když se to povede, bude to cool, když ne, svět se nezboří.

Tady jsou témata pro letošní rok:

1) kniha, která je starší než čtenář
2) kniha, která je autorovou prvotinou
3) kniha, která má na Databázi knih méně než 500 hodnocení
4) kniha odehrávající se v budoucnosti
5) kniha od severského autora
6) kniha, jejíž děj se odehrává v Praze
7) kniha od držitele Pulitzerovy ceny
8) oblíbená kniha rodičů, prarodičů
9) kniha, odehrávající se na ostrově
10) kniha psaná formou deníku
11) kniha od autora ze sousedícího státu
12) kniha od autora z žebříčku 100 nejoblíbenějších autorů na Databázi knih
13) kniha poprvé vydaná v roce 2017 (zcela nová kniha)
14) kniha od českého autora
15) kniha se zvířetem v názvu
16) darovaná kniha
17) kniha, která má jednoslovný název
18) kniha s jménem v názvu
19) kniha pohádek
20) kniha, jejíž první věta je otázkou

U některých už vím, co si přečtu, u některých budu muset pátrat, ale to nevadí, o to zajímavější to bude. Takže čtení zdar!

Průběžně Vás budu informovat, jak jsem pokročila...

#CtenarskaVyzva2017

Petit sablés chocolat blanc-lavande - Malé sušenky s bílou čokoládou a levandulí

16. ledna 2017 v 22:41 | Lady In Brown |  La Provence
60 g bílé čokolády
60 g moučkového cukru
200 g hladké mouky
150 g másla
2 žloutky
2 špetky soli
1 lžička levandulových květů

Rozlámeme bílou čokoládu na malé kousky. V misce rozmixujeme máslo a cukr, až z něj bude pěna. Přidáme žloutky a rozmixujeme. Přidáme dále mouku, sůl, levanduli a malé kousky bílé čokolády. Hněteme tak, aby vzniklo těsto,které zabalíme do potravinové fólie a necháme 1 hod v lednici odpočinout. Předehřejeme si troubu na 180 stupňů. Těsto nakrájíme na 0,5 cm široké plátky a pokládáme je na plech vyložený pečícím papírem. Necháme v troubě zhruba 12-15 minut.


Pastva pro oči a následně i pro žaludek

15. ledna 2017 v 22:12 | Lady In Brown |  Gastrokoutek
...i když Kája Mařík by možná řekl, že takové dobroty jdou rovnou do ledvin. S vyplazeným jazykem



Knihy, které mě zaujaly (1)

13. ledna 2017 v 23:50 | Lady In Brown |  Knihy, časopisy a knihovna
Nedávno jsem se rozhodla, že v této rubrice budu zveřejňovat i knížky, které mě zaujaly. Původně jsem uvažovala pouze nad knižními novinkami, ale nakonec jsem se rozhodla, že to budou knížky ze tří kategorií:

1) zajímavé knihy, které jsem už přečetla
2) zajímavé knihy, které teprve hodlám číst
3) knižní novinky, které mě upoutaly.

Dnes Vám tedy představím tři knížky z první kategorie, které mají jednoho společného jmenovatele, a tím je opuštěný kocourek jakožto hlavní hrdina knihy.


Vicki Myron, Brett Witter: Dewey, kocour z knihovny, který okouzlil celý svět

Jedno chladné zimní ráno jde Vicki, vedoucí malé iowské knihovny, vybrat ze schránky vrácené knihy a objeví v ní droboučké, na kost promrzlé kotě, které tam někdo předešlou noc vhodil. Vytáhne zubožené zvířátko z hromady těžkých svazků, a jakmile se jí schoulí do náruče, je rozhodnuto. Kocourek, pojmenovaný Dewey podle slavného amerického knihovníka, se stane trvalým inventářem knihovny. Jak moc může nějaké zvíře ovlivnit osudy lidí? A dokáže opuštěné kotě změnit život jedné malé knihovny, pozvednout tradiční americké městečko a nakonec se ještě proslavit po světě? Deweymu se to rozhodně podařilo. Postupně si získal srdce velkých i malých čtenářů - ať už to byla postižená holčička na vozíčku, osamělý starý pán, jemuž nedávno zemřela manželka, nebo spolek genealogů, kteří se v knihovně pravidelně scházeli na schůze. Jeho jedinečný dar umožnit lidem zapomenout na starosti se projevil i v případě samotné Vicki. Protože ani ona neměla v životě zrovna na růžích ustláno. Zažila ztrátu rodinné farmy, manželství s alkoholikem, měla vážné zdravotní problémy a při tom všem ještě sama vychovávala dceru. I jí Dewey pomohl najít životní rovnováhu a dívat se na věci s nadhledem. Devatenáct let rozdával radost svým nadšením, laskavostí, skromností (tedy alespoň na kočičí poměry) a především svým šestým smyslem, díky němuž uměl přesně odhadnout, kdo ho v danou chvíli potřebuje nejvíc. Jeho sláva se šířila od města k městu, od jednoho amerického státu ke druhému a nakonec pronikla do celého světa, jak dokládá skutečnost, že si ho přišla nafilmovat delegace až z Japonska. O zázračném kocourkovi vycházely články v novinách, návštěvnost knihovny rostla, a s tím i dotace od městské rady. Z Deweyho se vyklubalo něco víc než pouhý roztomilý zvířecí kamarád; pro obyvatele obyčejného farmářského městečka v srdci Spojených států, které se právě zvolna vzpamatovávalo z nejhorší krize ve své historii, se stal zdrojem pýchy a hrdosti. Když v roce 2006 zemřel, oplakávaly ho doslova tisíce lidí. Avšak jeho odkaz žije dál, jak dokládá tato kniha, která se po vydání stala okamžitě světovým bestsellerem. Prodalo se jí kolem milionu výtisků, práva koupilo téměř třicet zemí a jeho osud zaujal natolik, že se chystá i filmová verze. Jeho příběh totiž dokazuje, že pocit sounáležitosti mezi lidmi ani laskavost kupodivu v dnešním bláznivém světě dosud nevymřely.


Kdysi jsem si tuto knihu objednala jako členka Knižního klubu. Když jsem se v září 2015 stala u nás knihovnicí, chtěla jsem ji objednat do naší knihovny, leč už nebyla k sehnání. Zaregistrovala jsem se tedy, abych dostala upozornění, pokud bude naskladněna. Ale najednou se naskytla možnost koupit ji v Chocni. Nechtělo se mi ani věřit, že bych ji zčistajasna sehnala, a to u nás na okrese. Má radost však, bohužel, trvala příliš krátce a přišlo mi mailem oznámení, že už není skladem. Hodné paní prodavačky mi však doporučily knížky, o kterých budu psát níže, a o nichž jsem do té doby vůbec nevěděla. Nabídly mi je právě pro ten společný kocouří jmenovatel. A tak jsem nakonec vzala je...nicméně za nějaký čas byl Dewey opět na malou chvíli na skladě a jen díky rychlé reakci se mi povedlo ho do knihovny získat. Jsem za to moc ráda a nikdo z lidí, kteří ho četli, pro tuto knížku neměl nic jiného než slova chvály. U mě je kladná reakce dána nejen tím, že je to moc krásně napsáno, nebo tím, že jako knihovnice už na to všechno, co Vicki popisuje, nahlížím jinak, ale také, a možná hlavně tím, že jsem velká milovnice koček, i když už momentálně doma žádnou nechováme. Náš poslední kocourek se těžce nemocný ztratil ze dne na den v lednu 2015 a od té doby už se neukázal. Takže pro milovníky koček je toto v podstatě povinná literatura.



James Bowen: Kocour Bob

Optimisticky laděná kniha přibližuje přátelství mezi mladíkem a kocourem. Autor má za sebou zkušenosti z drogové závislosti, které se po letech dokázal zbavit. Jednoho dne na chodbě domu, v němž bydlí, najde kocoura, a když se o něj ani po několika dnech nikdo nepřihlásí, ujme se ho. Pojmenuje ho Bob a začne ho brát s sebou na svá veřejná představení po londýnských ulicích, kde si vydělá jako muzikant. Život potulného hudebníka s sebou nese nemalá rizika, autor se dostane do konfliktu se zákonem, občas se setkává s agresivními lidmi, dvakrát se mu Bob v davu málem ztratí, ale nakonec vše dobře dopadne.


Když jsem v listopadu 2015 přijela do Chocně pro obě knížky o Bobovi, řekla mi paní prodavačka, že kdyby mi je neschovaly, první díl bych neměla, protože už byl vyprodaný. Byla jsem tedy moc ráda, že se tak stalo, protože číst druhý bez prvního je k ničemu. Dle mého je to jako autobiografie mnohem autentičtější. Autor střízlivě popisuje svůj život na londýnských ulicích, pouliční hraní, potíže, které měl při prodeji časopisu, který bezdomovci prodávali, stejně jako postupné odvykání závislosti na drogách, v němž mu byl Bob nápomocný. Je to jiný typ knihy než Dewey, ale společnou mají tu pomoc zvířete potřebnému člověku.




James Bowen: Svět podle Boba

Pokračování úspěšného titulu Kocour Bob. Autor doplňuje další příhody a zážitky a vypráví, jak mu nečekaná popularita proměnila život - a to nejen pozitivně. V závěru líčí, jak probíhalo vydání jeho první knihy, která měla v Anglii nesmírný úspěch - dlouhé fronty na autogramiádách, zájem médií. Pro autora to znamenalo i finanční soběstačnost a zároveň usmíření a obnovení kontaktů s rodiči. Pěkná a upřímná kniha o přátelství mezi mužem a kocourem, podaná bez přehnaného sentimentu.


Byla jsem ráda, že si mohu přečíst oba díly hned po sobě. Člověk je celý dychtivý vědět, co ti dva spolu zase zažili. Další kniha ještě nebyla přeložena do češtiny, ale doufám, že se jí také dočkáme.


Kuk!

13. ledna 2017 v 18:45 | Lady In Brown |  Plyšoví medvídci
K dostání ve variantě s mašlí nebo zamilovaný se srdcem. Za měsíc máme Valentýna, takže to třeba někdo využije jako dárek.

Děkuji za Vaši návštěvu na mém blogu a potěšíte mě, vrátíte-li se dříve či později opět.