Dej každému dni šanci, aby se mohl stát tím nejkrásnějším ve Tvém životě.

Nádhera mého života... Asi tušíte, o čem bude tento blog...ano, správně, o všech radostech a nádherách mého života. Osobně se považuji za nejšťastnějšího člověka na světě. Najdete zde všechno, co mě více či méně zajímá a co tvoří můj život, s jedinou výjimkou, a tou jsou Orlické hory. Věnovala jsem jim samostatný blog, který najdete pod tímto odkazem: Po západu slunce... Potěšíte mě, když se budete vracet a nalézat zde inspiraci pro svůj život.

Vaše Lady In Brown






Moje vánoční zamyšlení

24. prosince 2016 v 16:34 | Lady In Brown |  Advent & Vánoce
Psal se rok 2005. V létě, zrovna o naší pouti, jsem dostala první astmatický záchvat. Prostě jsem nemohla dýchat... Ne, že bych zrovna sípala, ale příjemné to nebylo. Druhý den se to opakovalo. Šla jsem ke svému praktickému lékaři, který mě okamžitě odeslal na pneumologické vyšetření. Udělali mi RTG plic a srdce, a spirometrii; posléze lékařka vyřkla ortel, že je to pravděpodobně astma. Dostala jsem léky, poukaz na spirometr, kterým jsem si měla sama doma měřit hodnoty, a měla jsem za nějaký čas přijít na kontrolu. To se stalo v červenci.

Při příští návštěvě tam byla jiná lékařka. Řekla mi, že by si přála, abych chodila k ní. Nebyla jsem proti...a časem se ukázalo, že je to nejlepší plicní lékařka, která v ústavu je. Byla však hodně opatrná a jak se jí něco nezdálo, okamžitě navrhovala hospitalizaci o budovu výš. A tak jsem začátkem srpna nastoupila na první hospitalizaci, která trvala od 9. do 19.8. Infuze, dechová rehabilitace...prostě klasika. Vrátila jsem se domů a měla jsem zato, že mám na dlouho vystaráno. Popravdě, podle mého ani ta hospitalizace nebyla nutná.

Někdy v prosinci mi začalo být dost nedobře. Únava, nechuť do práce (tehdy jsem pracovala v terénu jako asistentka zónové manažerky jedné kosmetické firmy), prostě něco na mě lezlo. Moje doktorka mi rovnou navrhla další hospitalizaci se slovy: "Nebojte se, do Vánoc vás tady spolehlivě vykurýrujem´." No, čas na to skutečně byl a protože jsem se opravdu necítila dobře, říkala jsem si, že kapačkami to vyženeme. Druhý den jsem nastoupila na oddělení, na pětilůžkový pokoj. A zase to jelo od začátku, nač už jsem byla ze srpna zvyklá. Už si přesně nepamatuji, kolikátého bylo, ale myslím, že kolem 15. - 17.12.

A pak to přišlo. Bylo úterý, když za mnou přišla sestra, abych druhý den ráno doprovodila jednu pacientku dolů na bronchoskopii. Tu noc z úterý na středu jsem byla nepatrně dušná, ale celkově se mi velice ulevilo. Kapačky zkrátka splnily svou funkci... Ráno jsem odvedla paní na vyšetření, pak jsem seděla na chodbě a čekala, až bude po všem. Protože jí po tom však nebylo dobře, zřejmě se jí motala hlava, šla s námi zpátky na oddělení i sestra.

V tu dobu, kdy jsme se vracely, už chodila vizita. Já se měla nasnídat a vrátit se na pokoj. Protože jsem však potřebovala na WC, zašla jsem si na pokoj pro papír...a zrovna tam byl primář na vizitě. Abyste rozuměli, každé patro tam měl na starosti jeden lékař, a druhé, kam obvykle dávali astmatiky, právě primář, takže šlo o zcela běžnou vizitu. Na otázku, jak mi je, jsem mu řekla o té noční dušnosti, a to se ukázalo být kamenem úrazu. Aniž by vzal stetoskop a poslechl mě nebo se zeptal na jiné okolnosti, rozhodl, že půjdu na Štědrý večer ráno domů, a večer zpátky. Druhý den to změnil tak, že mě domů nepustí ani na 24. Tak tím mě teda rozhodil úplně. Ta snídaně mi rostla v ústech a já měla náladu na bodu mrazu.

Ze čtyřech pacientek na mém pokoji pustili tři domů; ani už nevím, jestli jen na Vánoce nebo úplně. Vedle mě ležela jen paní z LDN, po mrtvici napůl ochrnutá, která se dorozumívala jen artikulací. Strávila jsem tedy celé svátky tam, ačkoliv mi už nic nebylo, ale protože o víkendech a svátcích tam vizita nechodí, musela jsem počkat až do svátku sv. Jana Evangelisty, kdy konečně primář přišel a rozhodl, že můžu domů.

Měla jsem dost času přemýšlet o tom, jak si člověk někdy málo váží toho, že může být o Vánocích doma, se svou rodinou, zajet na návštěvu k příbuzným a přátelům, organizovat si čas podle svého. To nejtěžší bylo, že jsem nemohla být na Boží Hod a sv. Štěpána na Mši Svaté. Byla to však škola života, za kterou jsem Pánu Bohu velmi vděčná...a jako bonus jsem dostala rybí polévku, kterou jsme měli na Štědrý den k obědu nebo k večeři, už přesně nevím, a kterou jsem jedla poprvé v životě. Od té doby jsem mohla všechny Vánoce strávit v kruhu rodiny, ale na tohle ponaučení nikdy nezapomenu.

Važme si proto toho, když můžeme být v tento kouzelný čas spolu s těmi, které máme rádi, neboť někdy stačí jen malinko a všechno může být jinak. Rok po těchto mých nemocničních Vánocích srazilo 20.12. na přechodu auto mou tetu a sestřenici. Skončily obě v nemocnici s vážnými zraněními a nakonec i doživotními následky. Dovedla jsem si proto představit, jak jim asi je, alespoň trochu, protože já měla aspoň to štěstí, že jsem byla plně mobilní a už mi vlastně nic nebylo.

Ještě jednou přeji požehnané Vánoce Vám všem a vzpomeňme si i na ty, kteří z jakýchkoliv příčin nemají to štěstí, že je mohou trávit mezi milujícimi lidmi.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ježurka Ježurka | Web | 26. prosince 2016 v 14:53 | Reagovat

To sis tedy také užila, rozumím ti a jsem hodně závislá na své milující rodině. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Děkuji za Vaši návštěvu na mém blogu a potěšíte mě, vrátíte-li se dříve či později opět.