Dej každému dni šanci, aby se mohl stát tím nejkrásnějším ve Tvém životě.

Nádhera mého života... Asi tušíte, o čem bude tento blog...ano, správně, o všech radostech a nádherách mého života. Osobně se považuji za nejšťastnějšího člověka na světě. Najdete zde všechno, co mě více či méně zajímá a co tvoří můj život, s jedinou výjimkou, a tou jsou Orlické hory. Věnovala jsem jim samostatný blog, který najdete pod tímto odkazem: Po západu slunce... Potěšíte mě, když se budete vracet a nalézat zde inspiraci pro svůj život.

Vaše Lady In Brown






Já, Viktorie

30. prosince 2016 v 19:05 | Lady In Brown |  Knihy, časopisy a knihovna
Před několika dny jsem si dala takové předsevzetí; totiž, že do konce roku dočtu knihu Cynthie Harrod-Eagles Já, Viktorie. Zbývalo mi 80 stran, což znamenalo, že průměrně musím přečíst alespoň deset stran denně, abych to stihla. Nakonec jsem to stihla o tři dny dřív.

Musím říci, že je to jedna z nejlepších knih, které jsem vůbec kdy četla. Je to čtyřsetstránková kniha, tedy žádný útlý svazeček, a třebaže je to fantasticky napsáno, člověk je nucen se při četbě i trochu zamyslet nad historickými reáliemi a souvislostmi, a proto jsem ji taky četla bez pár dní dva měsíce. Být to Vlasta Javořická nebo Vlasta Pittnerová, zvládla bych ji i za dva dny. Můj celkový dojem z knihy umocňuje i to, že je psána v ich-formě.

Viktoriánská Anglie mě vždycky zajímala, a vlastně vůbec Anglie jako taková. Myslím, že jsem takový dost monarchistický typ člověka, takže by mi vůbec nevadilo mít tu zase císaře nebo krále, a Velká Británie pro mě dodnes představuje takovou monarchii jak za starých časů. Tím ovšem naprosto nechci říci, že by snad byla nějaká zkostnatělá či zaostalá, to vůbec ne, jen mi prostě připomíná 19. století, kdy byla Evropa plná císařů, králů, carů atd.

Kdo máte rád historii v kombinaci s romantikou i napětím, navíc s vědomím, že to vše se skutečně stalo, určitě po této knize sáhněte, nebudete litovat. Na samém konci knihy najdete Postskriptum, kde jsou, zřejmě autorkou knihy, popsány poslední chvíle královny Viktorie. Další přílohou jsou Děti, vnuci a vnučky královny Viktorie - podrobný přehled s roky narození, sňatku a úmrtí, dále Ruské a hessenské příbuzenstvo, Rod Viktoriina otce, Rod Viktoriiny matky a na úplný závěr Ministerští předsedové v období Viktoriiny vlády.

Přidávám malou ukázku textu:

ZIMA

I.

V Osbornu 28. ledna 1900

Vlastně jsem se nikdy nenechávala ráda fotografovat, ani ve svém mládí ne - připadalo mi, že utrpení je příliš velké k výsledku tak nejistému. Pokaždé jsem mívala velké potíže, abych potlačila náběh k chichotání v okamžicích, kdy jsem měla být vznešená - a v počátcích fotografie se člověk musel dívat do kamery hodně dlouhou dobu. Samozřejmě jsem pak na fotografii vypadala strnule a ponuře - a já přitom vůbec nejsem ponurý člověk, byť to tak může někomu připadat. Směji se ráda, ale ne kvůli fotografování, i když dnes už jsou aparáty mnohem dokonalejší. Člověk se vlastně nemůže smát přirozeně a výsledek je pak podivný - zvláště jste-li královna a máte vypadat vážně a vznešeně.
Je možné, že kdybych bývala byla krásná jako naše drahá Alix, tak by mi fotografování tolik nevadilo. Je to štěstí, mít vedle sebe tak krásnou snachu: v každém okamžiku vyhlíží půvabně a průzračně - jako alabastrová socha. Jednoho dne z ní bude dokonalá královna. (Jaký král bude z Bertieho, je jiná otázka, ale na to teď nechci myslet.) Vždy jsem obdivovala fyzickou krásu - Albert to pokládal za přehnané. Při své vlastní kráse si mohl dovolit podceňovat to. Matka, když byla mladá, byla velice hezká - měla pravidelné rysy, tmavé oči, přirozeně růžové tváře, lesklé vlnité vlasy - má sestra Feo jako by jí z oka vypadla. Zato já, zrovna já jsem musela zdědit vzhled po otci, zvláště nos - velký a dlouhý, nekompromisně trčící vpřed a na konci ještě ohnutý - a ustupující bradu a těžký spodní ret! (Bože, jak často mě v mládí napomínali a peskovali, protože jsem stále mívala pootevřená ústa - a já jsem odpovídala, a co má člověk dělat, když má tak těžký dolní ret a horní naopak krátký?) Vzhled, který měl můj milovaný otec, byl docela dobrý pro muže (však také na prince vypadal víc než dobře), ale já jsem byla ze své podoby po otci nešťastná. Zdá se, že svou fyzickou podstatou i dalšími zděděnými vlastnostmi jsem Hannoveračka. Štíhlý a krásný vzhled matčina koburského rodu mě zcela minul.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Děkuji za Vaši návštěvu na mém blogu a potěšíte mě, vrátíte-li se dříve či později opět.