Dej každému dni šanci, aby se mohl stát tím nejkrásnějším ve Tvém životě.

Nádhera mého života... Asi tušíte, o čem bude tento blog...ano, správně, o všech radostech a nádherách mého života. Osobně se považuji za nejšťastnějšího člověka na světě. Najdete zde všechno, co mě více či méně zajímá a co tvoří můj život, s jedinou výjimkou, a tou jsou Orlické hory. Věnovala jsem jim samostatný blog, který najdete pod tímto odkazem: Po západu slunce... Potěšíte mě, když se budete vracet a nalézat zde inspiraci pro svůj život.

Vaše Lady In Brown






Michálek

Středa v 23:16 | Lady In Brown |  Hitparáda songů

 

Dubnový Koktejl a Země Světa

17. dubna 2017 v 22:13 | Lady In Brown |  Knihy, časopisy a knihovna
Koktejl

Dubnový Koktejl slaví 25. výročí svého vzniku a z reportáží, které mě zaujaly, bych ráda zmínila např. Umění sárí (o sárí z Váránasí), Křehké krásky (o umělých květinách z německého Sebnitzu), Čtyři roční období v Šanghaji, Na žhavé půdě (o jezeru Mývatn na Islandu) a Zasypáni (o zemětřesení v Peru).



Země Světa

Dubnové číslo Zemí Světa se věnuje Provincii Barcelona. Z mnoha článků tu jmenuji alespoň Pobřežní obrázky z kraje Garraf, Procházka kolonií Güell, Svět klášterů, Přírodní park Montserny nebo Vína kolem Barcelony. Květnové číslo se bude věnovat Opavskému Slezsku.


Knihy, které mě zaujaly (5)

9. dubna 2017 v 21:59 | Lady In Brown |  Knihy, časopisy a knihovna
Dnes jsem dočetla knihu s mou oblíbenou nacistickou tématikou, po níž si ale musím dát opět něco oddechového, nad čím nebudu muset přemýšlet. Zároveň jsem si tak splnila další bod do své Čtenářské výzvy, a to knihu psanou formou deníku. Ale už dost úvodu a přejdu k představení oné knížky. Jmenuje se Deník Rivky Lipszyc. Neskládá se, jak by se podle titulu mohlo zdát, pouze z vlastního deníku autorky (narozené 1929), ale také přibližuje historické souvislosti polského města Lodž, v jehož ghettu žije Rivka, Židovka, se svou sestrou a sestřenicemi, pátrání po osudech autorky, jejíž datum a místo smrti jsou dosud neznámé, a další související okolnosti.

Otec Rivky zahyne v roce 1941 na následky brutálního útoku nacistů po dlouhém utrpení, matka na podvýživu o rok později, krátce předtím než je vyhlášena tzv. szpera, což je polský výraz pro německý termín Gehsperre - zákaz vycházení, a značí období od 5. do 12. září 1942, kdy němečtí vojáci během několika zátahů odvezli z lodžského ghetta všechny, kdo nemohli pracovat - nemocné, staré lidi a děti do 10 let. Násilně odvlekli víc než 15 000 lidí a zavraždili je v Chelmnu způsobem, jakým byly zabity i lidické děti...nahnali je do nákladních automobilů, do nichž zavedli výfukové plyny. Mezi těmi, kteří byli takto deportováni, byla i Rivčina sestra a bratr.

Rivka si začala psát deník na podnět své duchovní mentorky Sáry Selver-Urbach, které přezdívá Surcia. První zápis v deníku je datován 3. říjnem 1943, poslední 12. dubnem 1944. Není známo, zda existovaly další listy deníku, protože Rivka byla deportována z ghetta do Osvětimi, kde ihned po příjezdu zahynula v plynové komoře její sestra Cypora, až v srpnu 1944. Svůj deník si vzala s sebou a po osvobození Osvětimi Rudou armádou ho u jednoho z krematorií nalezla doktorka Zinajda Berezovská, lékařka Rudé armády.

Je známo, že v Osvětimi byla Rivka jako práce schopná poslána na otrockou práci pro Říši, již vykonávala půl roku. Poté je nacisté vyhnali na šestitýdenní pochod smrti, kdy každý den ušli 40 - 50 km směrem do Bergen-Belsenu. I tuto hrůzu přežila a po osvobození Bergen-Belsenu byla převzena do jedné německé nemocnice na zotavení. Nebyla ve stavu, aby zvládla transport na zotavení do Švédska jako její sestřenice... Poté se ale její stopa ztrácí a na závěr knihy je velice poutavě popsáno, jak se různí lidé zainteresovaní v jejím případu snažili zjistit datum a místo jejího úmrtí, popř. dalšího poválečného života.

Za sebe musím říci, že to byla velice poučná kniha, plná nezlomné důvěry v Boha, v to, že bude lépe, ale místy naplněná i beznadějí, což je za podmínek, v kterých Rivka žila, zcela pochopitelné. Pro mě byla čtenářsky hůře stravitelnější než Krvavé jahody, které jsem četla nedávno, a mnohem víc mě to nutilo se zamýšlet nad tím, co čtu. Je dobře, že tyto knihy stále vycházejí, protože na tyto lidské tragédie se nikdy nesmí zapomenout.



Zde nabízím několik recenzí od osobností z oblasti historie a judaismu:

Rivka Lipszyc, ktterá jako sirotek žila v lodžském ghettu, se stala svědkyní nezměrné pohromy, jež postihla její lid. V deníku, který napsala v pouhých čtrnácti letech, se projevuje její inteligence a velkorysost, hluboká víra v Boha, upřímné srdce i otevřená mysl. Popisuje každodenní nelidskou hrůzu, a přesto je ráda, že je Židovkou. Bojí se budoucnosti, a přesto neustále přemýšlí, jak se stát správnou Židovkou. Existuje jen málo podobných svědectví, a žádné z nich není tak dojímavé.
Timothy Snyder, profesor historie na yaleské univerzitě a autor knihy: Krvavé země: Evropa mezi Stalinem a Hitlerem

Překvapivý objev ztraceného deníku Rivky Lipszyc je v mnoha ohledech metaforou neuhasitelné jiskry života Židů. Svou dojemnou bezprostředností nám připomíná, že 6 milionů se pro nás nesmí stát jenom číslem. Ačkoli se holocaustu v čase vzdalujeme, Rivčiny vnímavé zápisky i příběh jejich nečekaného znovuobjevení jsou vlekou inspirací pro přítomnost.
Daniel Gordis, Shalem College, Jeruzalém

Naší povinností je nezapomenout. Ale co přesně? Deník Rivky Lipszyc je připomínkou toho, že uprostřed pekla žili lidé. Že tu žila dospívající dívka, která lpěla na životě a neztrácela sny a víru kvůli své bolesti i jí navzdory. Díky jejímu deníku se můžeme vydat zpátky časem a vyslechnout její jedinečnou výpověď. Měli by si ji přečíst nejen ti, kdo cítí, že nezapomenout je naše povinnost, ale i všichni ostatní.
Rabi Dr. Donniel Hartman, prezident Institutu Shaloma Hartmana, Jeruzalém



A na závěr úryvek z Rivčina deníku:

13. února 1944 (neděle)

Neděle... Sedím teď ve škole a čekám se všemi spolužačkami na polívku. Je hrozná zima, venku je sníh a ve třídě se netopí. Píšu, nebo spíš škrábu a levou ruku mám v rukávníku. Chce se mi spát... /.../ Mám výčitky svědomí... možná kdyby Abramek vypadal dobře, neodvezli by ho. Byl tak hodné dítě. Kolikrát, když mi došel chleba, mi dával ze svého? Ach, kolikrát? A kvůli tomu tak špatně vypadal... Mám výčitky svědomí... Chce se mi plakat, tak moc plakat a plakat, nebo spíš křičet.
Dneska jsem byla s Cipkou a trochu jsme si spolu povídaly. Řekla jsem jí, ať přemýšlí o tom, co si myslí o lidech, a ať mi to pak poví. Mám ji tolik ráda. Zvláštní, jak se mi chce spát, taková ospalá tesknota... Není to nic příjemného, takhle sedět a psát, je příšerná zima. Ale co pro mě znamená trocha nepohodlí? Neměla bych takhle psát. V noci mám kde hlavu složit, to by mi mělo stačit ke spokojenosti. Kolik lidí nemá ani to? Copak vím, copak můžu vědět, jak jsou na tom Abramek a Tamarka?
Ach, Bože, sveď nás k sobě zase zpátky! Jsem tak smutná a píšu o tom pořád dokola... Psát! To je dar. Děkuji Ti, Bože, žes mi dal příležitost psát. /.../ Kdy už bude dobře? Nevím... Taková je odpověď! Rdši bych toho měla nechat, abych ještě neusnula na lavici. Že bych si šla sednout ke spolužačkám do jiné lavice? Bylo by to lepší? Nevím. Ale neměla bych dělat nic nerozumného... Je mi tak těžko!!! Bože... Slova se mi nechtějí skládat k sobě...

Poznámka: Abramek, Tamarka a Cipka byli Rivčini sourozenci. První dva zahynuli v Chelmnu během szpery, Cipka po příjezdu do Osvětimi v plynové komoře.

 


Videopozvánky na Národní pochod pro život

3. dubna 2017 v 19:59 | Lady In Brown |  Pro-life




Bledulky coby modelky (2)

3. dubna 2017 v 19:17 | Lady In Brown |  Fotografování
Bledulky focené akvarelem, což je jeden z mých oblíbených režimů.











Dubnová Xantypa a HISTORY revue

29. března 2017 v 22:51 | Lady In Brown |  Knihy, časopisy a knihovna
Xantypa

Dubnová Xantypa přišla dřív, než jsem čekala...a opět je plná zajímavého počtení. Mě zaujala především vzpomínka na před pár dny zesnulého kardinála Vlka, ačkoliv jsem byla zklamaná z toho, že to bylo jen na dvoustraně a vlastního textu, který byl střípky z nedávného rozhovoru, který s ním ještě udělali, tam bylo tak na třetinu. Zbytek zabralo několik fotografií. To bylo první, co jsem přečetla. Pak jsem si nalistovala rozhovor s kynologem Jaroslavem Sedlákem, který cvičí záchranářské psy. Ten mám ještě nedočtený... Další zajímavé kousky: pašijové hry ve Slovinsku, Velikonoce v Horní a Dolní Lužici, režisér Hynek Bočan, herečka Magdaléna Borová, Leoš Válka a jeho DOX, rozhovor o knize Rubikova kostka...mimochodem, týká se protikomunistického protestu v Plzni v červnu 1953. No, bude toho určitě ještě víc...Xantypa stojí za přečtení, kromě rubriky Hvězdy o nás, celá.

A tady přidávám editorial šéfredaktorky Michaely Gübelové: Vážení a milí, mám radost, že jsme uzavřeli spolupráci s Centrem současného umění DOX. Je to galerie mimořádná, za pár let existence si získala mezinárodní věhlas. Na ploše šesti tisíc metrů čtverečních pořádá významné světové výstavy, divadelní performance, vzdělávací pořady i další akce. A za tím vším stojí Leoš Válka, drobný muž s mohutnou vizí, kterého si velice vážím (a zdaleka nejen já). Emigroval, od roku 1981 žil v Austrálii, a po revoluci se světoběžník s mnoha zkušenostmi do Čech vrátil. Přeměnil starou fabriku v krásnou moderní architekturu, založil galerii a je jejím ředitelem. Dlouho o galerii snil, a dříve než DOX v pražských Holešovicích vybudoval, inspiroval se v nejslavnějších výstavních domech nejen v Evropě. Jak centrum vznikalo a jak se předtím vyvíjel dobrodružný život Leoše Války v emigraci, to se dozvíte v rozhovoru, který s ním vedla Magda Šebestová. Občas se domů z redakce vrátím tak nějak vycucnutá, ten pocit asi znáte všichni. V takovém případě si ráda jako relax pustím dobrý film. Stalo se mi to nedávno, zkusila jsem televizi. Kriminalista: Stíny minulosti, další: Na stopě, přecvakávám: Vražedná čísla, následující: Smrt na dálnici, přepínám: Castle na zabití, cvakám dál: Vymítač ďábla, další program: kriminálka Oddělení kybernetiky, Slovenská vlna: Vrah zo záhrobia, ještě přepínám: Stíny horkého léta - žádná idylka, zkouším poslední program, který mám: Dobývání Měsíce - což mi zní taky příliš agresivně. Žádná něha, žádné dobré drama, žádná komedie, jen zločiny a vraždy… Takže i když živím, přepínat už nemám na co… abych parafrázovala scénu z Knoflíkářů. Jestli se vám zdá, že přeháním, mrkněte na internet a snadno zjistíte, že přesně takový byl televizní program českého okruhu 13. března. Předtím samozřejmě "nakládačka" všech negativních zpráv z domova i ze světa. Sáhla jsem tedy po dobrém filmu na CD a přitom si pomyslela, jak hezkou práci my v Xantypě děláme, když se naopak snažíme představovat osobnosti, které něco dokázaly, dělají takové činy, aby bylo na světě líp, myslí pozitivně a jsou na světě rádi v tom vyměřeném čase. V této Xantypě je to např. pěvkyně Dagmar Pecková, režisér Hynek Bočan, autor komiksů Karel Jerie nebo slovenský publicista Alexander Balogh, který napsal knihu o čestném muži Jánu Langošovi, ten už ale mezi námi bohužel není, právě tak, jako kardinál Miloslav Vlk…

Krásné jaro s Xantypou vám přeje

Michaela Gübelová



HISTORY revue

HISTORY revue jsem si koupila v pondělí, protože na obálce se opět psalo o mém oblíbeném tématu, nacismu a 2. světové válce. A našla jsem tam několik článků na toto téma. Např. Malá válka - Podvedl Hitler Slováky?, 9. díl seriálu Slavné manželské páry o Adolfu Hitlerovi a Evě Braun, či o Stalinově neuskutečněném vojenském útoku na Německo. Za zmínku ale stojí i další články, např. o útěcích za železnou oponu, nejkrásnějších hradech Evropy, zlatých horečkách nebo o otci telegrafu a lístku na Titanic.




Hřbitov v Letohradě

25. března 2017 v 22:32 | Lady In Brown |  Hřbitovy
Hřbitov v Letohradě se nachází jihozápadně od centra města, v nadmořské výšce okolo 400 metrů, pod kaplí sv. Jana Nepomuckého na Kopečku. Přístup z Václavského náměstí je buď zámeckým parkem, nebo se pokračuje Komenského ulicí a odbočí se vlevo do Svatojánské ulice (modrá nebo červená turistická značka).

V den, kdy jsem následující fotografie pořizovala, bylo zataženo, proto jsem se rozhodla fotit v BW režimu. Na první fotografii je hrob rodičů P. Karla Výprachtického, který mě křtil.

GPS souřadnice: 50.0352597 N, 16.4933075 E


























Dětský hlas

25. března 2017 v 21:13 | Lady In Brown |  Pro-life
Dnes se v Církvi slaví slavnost Zvěstování Páně. U nás v České republice se v tento den modlíme za úctu k počatému životu. Kdysi jsem někde četla nádhernou básničku, kterou nenarozené dítě promlouvá ke své mamince, tak Vám ji zde nabízím.

DĚTSKÝ HLAS

K.Kapoun

Maminko, ty mě nechceš?
Necháš mě zemřít, než se narodím?
Vždyť ani nevíš, jsem-li dcera nebo syn.
A což jsem z lásky nevzešel? Jen vzpomeň,
jak vyznávalas lásku komusi.
Tma chodila jak noční hlídka kolem,
milence nikdo vidět nemusí.

Maminko, ty mě nechceš?
Bojíš se, že máš příliš malý byt?
Mohu se jenom v koutku přikrčit.
Však tolik lidí spalo kdysi venku,
když z domu zbyly trosky tesklivé!
Maminka skryla dítě pod halenku
a vyšla ze sklepa jak z jeskyně.

Maminko, ty mě nechceš?
Bojíš se, že vezmu si víc lžiček?
Vždyť já bych z odrobinek jenom žil,
jak žije vrabec prosebníček.
Natrhal bych si lesních ostružin.
Za války kdysi jedli lidé kořínky
a matka přece dala dítě do plínky.

Maminko, ty mě nechceš?
Bojíš se, že uberu ti krásy?
Já si tě celou přemaluji jen.
A jestli trochu krásy nasbírám si,
zhlížej se ve mně každý den,
jak v dítěti se zhlíží matka,
nemusíš ani hledět do zrcátka.

Maminko, ty mě nechceš?
A co když budeš chtít vody podat
a osamělá marně zvoláš stokrát?
A co když zmenšíš se na stařenku,
kdo se tě zeptá: Maminko, co je ti?
Kdo s tebou, třeba chromou, půjde venku?
A komu umřeš jednou v objetí?

Maminko, ty mě nechceš?
Tak rád bych spatřil nejhezčí dva šperky,
zlaté slunko a pozlacený měsíček.
Tak rád bych viděl sýkorky a čejky,
když vykukují z hnízd jak z jesliček.
Tak rád bych viděl růži, oblak, nebe
a nejvíc tebe, maminko má, tebe.

Maminko, ty mě nechceš?
Bojíš se, že tatínka mít nebudu?
Můžeš mi lhát, že odešel nám do války,
že výstřel roztrhl vás jak pár holubů,
že zanechal ti dopis, brož a korálky.
Nepřiznávej se, že jste se rozešli.
Až půjdeš do práce, tak dáš mě do jeslí.

Maminko, ty mě nechceš?
Snad najdu proti rakovině lék,
i proti stárnutí, a začnu nový věk.
Popluji k hvězdám na kosmické lodi.
Pro kmín ti půjdu pěšky, jak se chodí.
Kosmický světáček už budu snad.
Domů se vrátím s tebou polaskat.

Říkej mi táto

22. března 2017 v 23:16 | Lady In Brown |  Hitparáda songů


Jarní úklid v knihovně

20. března 2017 v 23:04 | Lady In Brown |  Knihy, časopisy a knihovna
Asi každá hospodyňka teď, s přicházejícím jarem a blížícími se Velikonocemi, bude drhnout, smýčit a gruntovat. A na mě to čekalo i v knihovně. Před týdnem jsem si umyla okno, které bylo za celou zimu pořádně špinavé, takže když jsem přes ně někdy fotila, bylo to dost znát. Hned pod knihovnou se totiž nacházejí parcely, na kterých se staví nové domečky, takže o prach a všelijaké nečistoty tam vážně není nouze.

Když jsem však vytáhla hadr na leštění, zjistila jsem, že to něco k nastříkání na umytá okna zůstalo doma na botníku. Takže se to muselo odložit až na dnešek. Jednou vodou jsem stáhla i podlahu, kterou jsem sice myla nedávno, ale teď k jaru je všude bláta, písku a nejrůznější špíny, takže nebylo vůbec od věci ji umýt ještě jednou.

Po dnešním dokončeném úklidu jsem se věnovala běžné agendě a potom časopisům, s jejichž evidencí konečně, po téměř půl roce, finišuji. Mám jich tam čtyři stovky, takže to nebyla žádná sranda. Ale teď už stačí srovnat je pěkně do regálu a doufat, že se najde někdo, kdo si je půjčí.

A na závěr přikládám pár záběrů:

Část časopisů v archivačních boxech...



...umyté a vyleštěné okno (doufám, že tak dlouho vydrží)...

...vlevo mám různé svíčky, svícny a aromalampu...

...vpravo část našeho vlastního fondu, konkrétně beletrie pro dospělé, která však jednou, jak doufám, skončí hezky úhledně naskládaná v regálu...





Kam dál

Děkuji za Vaši návštěvu na mém blogu a potěšíte mě, vrátíte-li se dříve či později opět.